Křesťanství, filosofie, hermetismus a další duchovní texty.Evangelia, rozpravy, pověsti. Egypt. Náboženství, historie, spiritualita.

Saint-Germain: Poselství věčného hraběte?

Claude-Louis-Robert-1707-1778-Comte-de-Saint-Germain.jpg
Časopis Phoenix, 2014, č.11.
Tajemného hraběte z 18. století, který si nechával říkat Saint-Germain, provázely již za jeho života legendy a neuvěřitelné příběhy. Dokázal prý měnit kovy ve zlato, předpovídat budoucnost, někteří říkali, že je nesmrtelný...
Po dvou staletích, v 70. letech 20. století, se ve Francii jeho jméno nečekaně objevilo na scéně opět. Fantastický příběh o časem putujícím čarodějném alchymistovi se v té době stal opět aktuálním tématem, diskutovaným a vyvolávajícím kontroverze. Zdálo se, že dvě staletí stará legenda znovuožívá.
Jistý Francouz tehdy rozvířil klidné vody svým vystupováním a tvrzením, že je dávný hrabě Saint-Germain. Ač by se mohlo na první pohled zdát, že jistě šlo o nějaký nejapný žert, skutečnost vůbec nebyla tak jednoznačná. Ve své době byl totiž vyhledávanou celebritou...
Víme o něm jen kusé informace - že žil bohémským životem, stýkal se s tehdejší francouzskou smetánkou a několik let od svého "objevení se" prožíval dobu velké slávy. Vystoupil i několikrát v televizi a byl o něm natočen dokumentární film. Před kamerami několikrát přeměnil malé množství olova ve zlato. Na krátkou dobu se magie, ezoterika a hermetismus staly módním trendem. Jak rychle jeho hvězda zazářila, tak ale dramaticky zhasla a za okolností, které příliš neznáme, se tento vyhledávaný a ve své době obdivovaný "lev salónů" stal opuštěným, zneuznaným a nakonec spáchal sebevraždu.
Zdá se, jakoby tím příběh skončil. Po tajemném znovu-oživeném hraběti však zůstala, mimo jiných, tato jedna zvláštní památka, kterou si zde (pravděpodobně poprvé) budete moci přečíst. Původně bylo toto poselství nahráno na LP gramofonovou desku, která vyšla v roce 1972, ale asi se nestala takovým hitem, jak od ní bylo očekáváno.
Spolu s působivou hudbou, kterou složili a nahráli Pascal Auriat a Janco Nilovic, je na ní mluvené slovo, jímž je určitá zpověď, poselství lidstvu. Dnes ji zřejmě nedokážete sehnat, nabízím vám zde tedy alespoň její přepis. Název gramofonové desky z r. 1972 je "Les premières révélations". Podepsán je pod ní - Hrabě Saint-Germain!

Poselství lidstvu. Francie, 1972.
(přeloženo z francouzštiny do češtiny)
Jsem hrabě Saint-Germain a cestuji časem a dějinami, abych lidem předal své poselství. Můj příběh je neuvěřitelný, a přesto skutečný. Přátelé mne požádali, abych jej nahrál, tak aby každý na světě mohl znát poslání, které mám za povinnost uskutečnit zde, ve Francii v roce 1972. Nesnažím se vás přesvědčovat. Jen zkrátka dělám, co po mne chtějí tajemné síly, abych pro vás udělal.
Je nás ve světě dvanáct, kteří jsme přišlí z hloubek času. Za pár týdnů se ke mně přidá můj moudrý učitel, Nikolas Flamel.
Nyní poslouchejte... toto je můj příběh.
Někteří o mně říkají, že jsem nesmrtelný. Je to pravda a není. V porovnání s vámi, ano, jsem nesmrtelný; přesto, jako vy, jsem smrtelný. Měl jsem svůj počátek a budu mít i konec. Narodil jsem se a zemřu. Ale čas, který mi je dán, je velmi velký. Odpovídá mnoha tisícům let. Stále ještě mám přidělen čas, tak jako máte vy. Vy počítáte roky po desetiletích a já po tisíciletích. To je ten rozdíl.
Jsem velkým zasvěcencem. Dnes patřím ke čtyřem osobám, se kterými jsem v určitých obdobích v kontaktu. Pro ty, kteří rozumí těmto pojmům, jsem alchymista, nebo přesněji archymista. Alchymie je přeměňování kovů pomocí kamene filozofů. Archymie je také přeměňování kovů, ale bez použití kamene. Vlastním předmět, který mi umožňuje cestovat časem. Takže se vám nyní mohu představit, mohu k vám hovořit, pod stejným jménem jako před čtyřmi nebo pěti staletími, pod jménem, které nosím i dnes - hrabě Saint-Germain.
V posledních měsících jsem několikrát veřejně předvedl své umění. Vlastním to, co lidé nazývají kamenem filozofů, a který já nazývám projekčním práškem. Před jejich nedůvěřivými zraky jsem uskutečnil dávný lidský sen: přeměnu olova ve zlato. Nesnažím se vás přesvědčovat. Pouze poslouchejte.
Narodil jsem se jednoho dne... ano... bylo to před 17 000 lety. Pocházím z místa, které lidé nazývají Atlantida. Atlantida bývala velký ostrov jako kontinent, umístěný přibližně v místě, kde je Atlantský oceán. Egyptští velekněží hovořili, že je podle odhadů veliká jako Malá Asie a Libye dohromady.
Ve středu byla veliká planina, kde stálo hlavní město: Hélion. Hélion bylo krásné město, s paláci a chrámy postavenými z bílých, černých a červených kamenů, těžených v horských úbočích a uměle upravovaných, aby vydržely dlouhý čas. Zde žili moji rodiče. Neměli stejnou stavbu těla jako vy: jejich výška byla přibližně dvakrát tak velká. Obyvatelé Hélionu věděli, že dlouho dopředu, že přirozený satelit Země způsobí strašlivou katastrofu, která zničí Atlantidu. Tento satelit dnes nahradila Luna, mnohem menší. Poslední obyvatelé Hélionu tedy unikli v lodích směrem na Mars. Moji rodiče tuto cestu podnikli také. Po příletu na Mars postavili základnu a také ji pojmenovali Hélion na památku svého pozemského města. Tehdy jsem se ještě nenarodil, avšak mohu vám říci, že jsem se vrátil na Mars a Hélion tam stále je. Jednou tam také najdeme pozůstatky této základny. Mí rodiče se později po nějakém čase vrátili na naši planetu, ve stejných lodích. To bylo tehdy, kdy jsem se narodil, jak jsem řekl, před 17 000 lety.
Vysvětlení, jež jsem vám dal, mě opravňují prohlásit jednu věc: mimozemské lodě neexistují. Létající talíře, jak jsou nazývány, nepocházejí z jiné planety nebo jiné galaxie. Jsou to pozemská zařízení, která odlétla na Mars a vrátila se zpátky. Jsou to vaše stroje.
Přišel jsem do vaší země, Francie, v roce 1758. To je 214 let zpátky. Přicestoval jsem z Anglie, přes Německo. V Anglii jsem byl obviněn ze špionáže a dán do domácího vězení ve svém bytě. Král Jiří II. se domníval, že jsem měl poměr s Karlem Edvardem, synem uchazeče o trůn, jeho soupeřem. Našel se dopis, který mne kompromitoval. Chtěl jsem vidět krále, ale ten mne odmítl. Vévoda z Neskas musel svědčit za mou bezúhonnost. Byl jsem dobře znám ve vybrané anglické společnosti. Byl jsem uznávaným hudebním skladatelem a mé skladby publikoval p. Vals, vydavatel z Katherin Street. Zpíval jsem a hrál na housle s talentem, jak mí přátelé s radostí přiznávali. To, proč probírám tuto epizodu mého života, je, že jsem měl tumožnost se spřátelit s maršálem de Belle-Isle, taktéž vězněm, který později hrál významnou roli. Opustil jsem Anglii a jel do Německa, kde jsem pokračoval s chemickým výzkumem barviv, neboť jsem měl svou zemi v Porýní, zemi hlavního ústředí Růže a kříže, zemi symbolickou, vzkétající růžemi a liliemi, kde květiny kvetou nepřetržitě na zahradách filozofů, k nimž žádný vetřelec nemá klíč.
Pak v roce 1758 jsem přijel do hlavního města Francie. Můj přítel, maršál de Belle-Isle, mně nabídl pohostinství. Brzy mě představil v salonech vévodkyně de Choiseul ve Versailles, prohlašuje, že vlastním tajemství výroby drahých kamenů. Zde mě p. de Marigny představil své sestře, markýze de Pompadour. Můžete mi věřit, že jsem na ni silně zapůsobil. Již tehdy mne obklopovala určitá legenda. Přes její lichocení, jsem měl silně navrch. Říkalo se, že mám pohádkové jmění, že mám schopnost zvětšovat váhu vody a vzácných kamenů, že znám tajemství barviv látek a že mám prostředek na věčné mládí.
Kardinál z Rouen se jednoho dne ptal Rogera, mého sluhy: "Nemohu uvěřit, že tvůj pán znal Krista." A on jednuduše odpověděl: "Nemohu to potvrdit. Jsem ve službách pana hraběte teprve 400 let..."
Někteří potvrzovali, že můj věk je více než šedesát let. A přitom jsem nevypadal na víc než na čtyřicet. Předvolali kvůli této věci p. Morina, dánského tajemníka, který potvrdil, že jsem nezestárl ani o den za celkem dvacet pět let. V krátkosti, všechen tento povyk, díky starostlivosti M. de Pompadour, dolehl až k uším krále Ludvíka XV. Měl jsem, říkalo se, krásnější spony na nohavicích, než on. A byla to pravda. Chtěl mne poznat.
Můj první rozhovor s králem trval dvě hodiny. Byl rozhodný. Král nebyl přesvědčen. Předal mi jednu minci a před ním jsem ji přeměnil ve zlatou. Od toho dne na mne král hleděl jako na svého přítele. Vídali jsme se pravidelně.
Jednoho dne mě požádal, abych mu vysvětlil jednu hádanku, která zaměstnávala a znepokojovala celou královskou policii. Takováto: Mistr Dumas, bývalý správce du Châtelet ve věku 88 let nashromáždil obrovské jmění neznámého původu. Byl podezříván z čarodějnictví. Říkalo se, že každý pátek ve tři hodiny byl vídán muž na černé mule a podle lidí to byl samotný ďábel. Jednoho dne mistr Dumas zmizel na půdě, kde se zavřel. A od té doby jej už nikdo neviděl, ani nikdy nenašli jeho tělo. Král mne požádal, jestli bych mu, zde v jeho pracovně, mohl říci, zda vím, kde je nyní mistr Dumas, zda je naživu nebo zda je mrtev. Nechal jsem si přinést hrnek, který patřil pohřešovanému. Položil jsem si jej na čelo a už to pro mne nebyla sebemenší záhada. Pan Dumas spáchal sebevraždu. Viděl jsem pod podlahou půdy skryté schodiště. Toto schodiště vedlo do podzemní místnosti naplněné křivulemi a zkumavakami - jeho laboratoře. Jeho kostra ležela mezi rozbitým sklem. To je to místo, kde ten starý pán, který se považoval za alchymistu, spáchal sebevraždu. Nařídil jsem, abychom okamžitě vyslali člověka na místo podle mnou poskytnutých instrukcí, aby mohl odhalit skryté schodiště. Král vyslal posla. Když se vrátil, potvrdil vše, co jsem viděl. Na základě mých instrukcí našel schodiště a laboratoř. Tělo mistra Dumase leželo - jak jsem jej viděl na dálku - mezi rozbitým sklem. "Tolik se to líbilo ďáblovi, že se na to přišel podívat?" otázal se mě Ludvík XV. Já jsem odpověděl: "Ať se vaše výsost stane Rosikruciánem a já jí odhalím i ten poslední závoj tajemství." Vyvolalo to velký ohlas. Král odmítal všechny Rozenkruciány a dokonce i svobodné zednáře. Musel však uznat, že jsem měl pravdu. A přátelství, které mi nabídnul, ještě zesílilo.
Blízký vztah, a smím-li říci, více než jen přátelský, mne spojoval s Madame de Pompadour, která, připomínám, se těšila královské přízni.
Navíc k tomu, mé dlouhé rozhovory tváří v tvář s králem mne učinily osobností, která byla vyhledávaná a zároveň obávaná. Ohledně mě již nebyly žádné pochybnosti ve dvorských rozhovorech a, jak si můžete domyslet, stal jsem se nejzáviděnějším člověkem. Co se týče žen, fámy, jsem nucen přiznat, nebyly neodůvodněné. Povídalo se, že znám tajemství kosmetiky. Uměl jsem vymýšlet prostředky krásy, které udržovaly čistou pleť, což bylo v té době velice módní. A tyto prostředky udržovaly v mladistvém vzhledu velmi mnoho let. Netřeba dodávat, že tyto fámy způsobovaly, že jsem byl obklopen ženami, jakmile jsem vstoupil do sálu. Snažili se získat si mou pozornost, aby ode mne obdržely jeden z těch elixírů mládí, o němž lidé snili. Já jsem se ale bránil uspokojování těchto zájmů. Jednoduše jsem si užíval této společnosti žen, kterou jsem vždy po celou dobu svého života potřeboval.
Jen Madame de Pompadour samotné jsem třikrát daroval ampulky s destilovanou vodou, v níž jsem udržoval svůj prostředek. Tím jsem byl schopen udržovat její stav mladistvosti, který si udržovala až do dne své smrti. Mé zaměstnání mi nebránilo pokračovat ve svých výzkumech. Pan de Marigny mi poskytl svůj zámek la Beauce, který mi posloužil jako laboratoř. Tento hrad pro mne byl také mostem mezi světem a časem. Používal jsem jej taktéž k experimentům se zvířaty a hmyzem. To je mimochodem způsob, jak jsem dokázal v této době získat brouka o váze 17 kilogramů. Zároveň v té době mi král, kterému jsem dal úžasný dar - 141-karátový diamant, sdělil, že jeho drahé kameny mají kazy, takže bych je mohl zbavit nečistot snižujících jejich hodnotu. Učinil jsem pro něj tedy, aby měly dokonalou čirost a značně jsem je zároveň zvětšil. Témto způsobem jsem přispěl k záchraně národních financí. Závist kolem mne rozpoutávala intriky. Je to lidská choroba, kterou jsme velmi dobře znal. Také jsem cítil, že přichází chvíle, kdy budu muset opustit Francii. Bylo to za této situace, když jsem se rozhodl v roce 1760 odejít do Amsterdamu jako tajný agent krále. Ve skutečnosti jsem tuto misi sám navrhnul, abych zakryl svůj odchod, a neměl jsme v úmyslu se vrátit. Musel jsem hlavně jít do Holandska, abych zde obnovil řád Templářů a všeobecnou rovnováhu, která byla po staletí odmítána.
Tím pro mě začala, až do konce mé pozemského pobytu pod jménem hraběte Saint-Germain, doba neustálého putování. V roce 1762 jsem opustil Holandsko a odjel do Ruska, kde jsem byl zakladatelem tajného spolku Růže a kříže v této zemi. V roce 1764 jsem byl v Itálii, v Benátkách, přesněji, uprostřed stovky žen, které mi abatyše přidělila pro mé výzkumy lnu.
V roce 1773 jsem se vypravil do Tibetu, o čemž budu hovořit za okamžik, načež jsem se vrátil do Evropy přes Libanon a Sýrii. Provedl jsem tuto cestu podle určitých tajných pravidel, jako již dříve, pět století zpátky. v roce 1776 jsem se znovu objevil v Evropě, ve Francii. Ludvík XVI. nahradil Ludvíka XV. a já jsem věděl, že to je konec jedné éry. Usadil jsem se v Lipsku, kde mi nabídli velké jmění výměnou za má tajemství. Samozřejmě pro mě nebylo možné přijmout tento obchod, protože jsem věděl, že v očích tehdejších lidí musím zemřít. To se stalo 27. února 1784. Má hrobka se ale tehdy uzavřela prázdná.
Voltaire o mně říkal, že jsem člověk, který všechno ví a nikdy neumírá. Měl pravdu. Šest let po mé oficiální smrti jsem se znovuobjevil. To bylo v roce 1790. Francie byla ochromena záchvaty revolucí. Bastilla padla. Rozhodl jsem se setkat s královnou Marií Antoinettou. Nechal jsem jí donést tento vzkaz: "Odejměte vzbouřencům všechny záminky ke spojování si vás s lidmi, které již nemáte v lásce. Opusťte Polignacy a osoby z jejich dvora. Všichni jsou odsouzeni na smrt, odsouzeni zemřít popravením vrahy z Bastilly."
Běda! Věděl jsem, že mne neposlechne. Také v tom samém čase obdržela paní d'Adhemar, její služebnice, ode mne tento dopis: "Vše je ztraceno. Jste svědkem toho, že jsem udělal vše, co jsem mohl, abych změnil směr událostí. Vrátil jsem se však příliš pozdě. Měl jsem v úmyslu pozorovat dílo, jež chystal ten démon Cagliostro. Je vskutku ďábelské. Slibuji, že se s vámi setkám, nic po mne však nežádejte. Nemohu pomoci ani králi, ani královně, ani královské rodině."
Odjel jsem z Francie do Vídně, kde Rozenkruciáni postavili chrám na Landstrasse. Dal jsem jim tam poznat malý kouzelný trik. Dali mi, na mé požádání, papír, který jsem rozstříhl na dvě stejné části. Přiložil jsem obě části k sobě a začal jsem psát oběma rukama na oba listy zároveň. Podepsal jsem každý list a poprosil jsem své společníky, aby je přiložili na sebe a postavili proti světlu u okna. Každý mohl vidět, že oba texty se překrývaly naprosto přesně a vypadaly jako vytvořené z jediné kopie. Svým přátelům jsem pak řekl: "Musím nyní jít. Potřebuje mě Konstantinopol a pak Británie, abych jim připravil dva vynálezy, které budou hojně využívány v příštím století - železnici a parní loď. V blízké budoucnosti budou u ročních období postupně probíhat velké změny. Koncem tohoto století zmizím z Evropy a odejdu do Himaláje. Vrátím se za 85 let. Sbohem, mí přátelé!"
V roce 1871 císař Napoleon III. žádal policejní archivy o předání záznamů o mém životě. Umístil je do své knihovny. Chtěl je vidět a prostudovat je. Ale neměl k tomu příležitost - náhlý a silný požár zničil celou budovu a on musel odejít do exilu.
Od roku 1790 jsem skoro čtyři roky předával světu určité poselství. Jen zasvěcení lidé mu rozuměli.
A nyní jsem se vrátil do Francie. Hle: jsem zde .
To je historie mých prvních cest po Francii. Opět: Nesnažím se vás přesvědčovat. Jen říkám, co bylo, co je a co bude. Jsem s vámi opět. Proč? Nahraji na tuto desku svůj hlas, který budou moci slyšet miliony lidí. Za Ludvíka XV. jsem nemohl oslovit víc než pár set. Dnes je to každý na světě, k němuž může být doručeno toto poselství.
Kdybych chtěl, mohl bych vám, kteří mne posloucháte, povědět, čím ste byli před vaším současným životem, to znamená před tím, čím jste dnes. Stačilo by, kdybych si položil otázku. Nepřeji si to však, stejně jako si nepřeji prozrazovat, kdo jsem já, přesněji řečeno, já v současné podobě. Ti, kteří mne znají, vám povědí, že se velmi podobám hraběti Saint-Germain z minulosti. Řekli by vám, že mluvím plynně sedmnácti jazyky a osmi dialekty. Řekli by vám, že umím vyrábět zlato a že žiji dlouho. To už tak je dost, nemyslíte? A je to v pořádku, protože já jsem hrabě Saint-Germain, který se mezi vás vrátil.
Můžu vám stejně tak dát pár informací o své lidské formě, kterou jsem si vzal v této dnešní civilizované, formalizované společnosti. Ano, mám oficiální občanskou identitu. Ano, mám rodiče zákonem uznané, jednoho muže a jednu ženu, které velmi miluji. Oni jsou přesvědčeni, že jsem jejich legitimní syn, zatímco jsem je oklamal zaujmutím místa jejich skutečného syna a inkarnováním se uvnitř onoho. Ano, mám oficiální adresu, ale nežiji tam. Mám profesi, ale nevykonávám ji. Vlastním starožitnictví někde v Paříži, ale nikdy tam nejsem. Našel jsem si spolupracovníka. Je to 28 let, co mě zná a je v mých službách. Když mě poprvé viděl, bylo to před 28 lety, byl jsem podobný tomu, jaký jsem teď. Nezměnil jsem se. Nezestárl jsem. Nicméně můj oficiální věk je právně určen na 32 let.
Je mi 17 000. Vzpomeňte si.
Jak jsem se dostal mezi vás? Mám ve Francii základnu. Je v Chartres. Přesněji, je umístěna pod katedrálou v Chartres, sto metrů pod ní, přesně uprostřed bludiště. Teď vám vysvětlím, o čem je labyrint. Ale nejdřív vám popíši naší základnu. Po pravdě, vchod není v katedrále. Je umístěn čtyři kilometry za městem, na tajném místě, o kterém jediný vím. Jednou jsem tam vzal jednoho člověka. Tento muž, jehož nebudu jmenovat, protože nechtěl, abych to říkal, pracuje v elektronickém průmyslu v Evropě. Ale je to také Casanova. Před naším setkáním mne neznal, ani mi nevěřil. Chtěl jsem jej přesvědčit o své skutečnosti, tak jsem jej vzal na svou základnu a šel jsem s ním čtyři kilometry oddělující vchod od katedrály. Dal jsem mu živou ukázku, kterou nikdy nezapomene. Před jeho zraky se celý kus země i se stromy vznesl do vzduchu, odhaliv podzemní chodbu vedoucí na mou základnu pod katedrálou. Pak jsem jej zavedl do sálu, kde jsou uchovávaná má zařízení. Vstoupili jsme spolu do jednoho ze zařízení a odhalil jsem mu všechny období jeho života. Kdy býval bohatý, velmi bohatý.. kdy byl chudý, ve vězení... učinil jsem, aby si vybavil všechny okamžiky jeho milostných dobrodružství.
V posledních dnech základna v Chartres byla přesunuta do Agarthy v Tibetu.
Slíbil jsem, že povím o labyrintu. Měli byste vědět, že některé katedrály jsou poselstvím samy o sobě. Katedrála v Chartres je jednou, která je ve všech textech uznávaná všemi zasvěcenci. To je důvod, proč se k ní sbíhají poutní cesty, nehledě na to, že ti, kteří je vykonávají, o tom nemusí mít potuchy. Ve všech katedrálách je bludiště. Labyrint představuje putování duše a života. Neměl by být sestrojován v kruzích, ale v rovných čarách. Kdybychom jej mohli natáhnout na list papíru a znázornit jej v rovných liniích, byl by to přesně grafický model duše ve vibrační vlně, antigravitaci. Pochopitelně v katedrálách to není možné jinak, než v kruzích. Labyrint v Chartres je ale něčím víc, něčím duchovním. Všechno je ve všem.
Také se mě ptáte: Co se stalo s člověkem? Po všechny časy měl člověk více fyzické síly než rozumu. Potřebuje fyzickou sílu, protože předměty jsou tvořeny hmotou, která něco váží. Nemohou se pohybovat silou myšlenky. Myšlenkou lze pouze organizovat hmotu, vyvíjet, pozorovat, představovat si. Časem dokázal měnit tvar, který byl vytvořen myšlenkou. Od nějaké chvíle začaly mít předměty váhu a člověk byl nucen používat hmotnu a hmotná těla pro jejich přemisťování. Ale to, co dělá labyrint, je, že dává klíč k antigravitaci. Nedává ale pokud není rozvinutý. Ani dnes jej nikdo nedokáže rozluštit, kromě zasvěcenců. Kdybychom mohli dát labyrint do rovných čar, byl by to Zlatý věk.
Pokud mě někdy potkáte na ulici, nepoznáte mě. Budu pro vás jedním člověkem mezi dalšími lidmi. Zjevně mě od vás nic neodlišuje. A přesto jsem odlišný. Stejné je to u lidí, se kterými se setkávám, protože v tomto anonymním davy jsou tajemnou elitou, málo početnou, která přišla z minulosti: Ludvík XV., Madame de Pompadour, Mademoiselle Ninon de Lanclôt, Casanova též. Před tím než jsem řekl, na příklad M. de Lanclôt, kým byla, vytvořil jsem projekci do astrálu té osoby několik měsíců předem. Setkali jsme se v bývalém převorství, které se změnilo v hostinec. Bylo to až poté, co jsem získal morální jistotu ohledně jejího astrálního spojení s Ninon de Lanclôt, kdy jsem jí mohl říct tuto zásadní věc, věc, která změnila vývoj její současné existence: "Nejste tím, čím si myslíte, že jste, slečno. Jste Ninon de Lanclôt." Jestliže jsem potkal M. de Lanclôt, pak jsem ji měl potkat, protože náhoda neexistuje. Jsou pouze šťastné souhry okolností. Stejné to bylo s M. de Pompadour, jíž jsem zafixoval její věk na 24 let, a která i dnes má neustále vzhled na 24 let, tak jako já mám stále 30.
Byla mnou omlazena, díky mému elixíru, do podoby velmi krásné ženy, kterou byla. Do krásy, kterou dosáhla v 18. století.
Madame de Pompadour se v současné době setkává s Ludvíkem XV. čtyřikrát do roka na jihu Francie, kde se rozhodl si zřídit rezidenci. Král se s námi nechtěl účastnit našeho dobrodružství bez Madame de Pompadour. Setkali jsme se minulé léto v hotelu Eden-roc, kde jsme společně strávili čtrnáct dní. Byla to skutečná dovolená dvacátého století: kino, jachta, projížďka autem, noční klub... nic nás neodlišovalo od ostatních, protože jsme se nepotřebovali ničím odlišovat od vás. Miluje hostiny s přáteli a pořádá jich spoustu po odpolednách u Azurového pobřeží. "Každému podle jeho choutek...!," jak říkávala slečna Lanclôt.
Miluji ženy. Přitom jsem vždy měl extrémně opatrný citový život. To protože jsem se nikdy nechtěl, a ani dnes nechci, odcizit překážkám, které plodí city. Nemohu se nechat do těchto pastí, protože by to vedlo proti tomu, co zamýšlím a co dělám. V 18. století mé kontakty s lidmi ze dvora vždy zůstávaly tajné. Vždy jsem je zavazoval k jejich skrývání, využívav při tom jedné ženské vlastnosti: koketérie. Darováním svého prostředku, nebo zdáním jeho darování - většinou se jednalo o destilovanou vodu - poskytováním líčidel a mastí, jsem si udržoval jejich vděčnost. Říkal jsem jim, že kdyby někdy někomu ze svých přátel pověděli o našem intimním vztahu, tak by účinnost elixíru a věcí, které jsem daroval, okamžitě skončila a už by se nemohly uchovávat svou mladistvost. Bylo to díky tomuto nevinnému podvůdku, že jsem neustále měl svůj osobní život zastřený závojem. Nikdy jsem nebyl zhýralcem. Vždy jsem ale potřeboval tuto ženskou podporu, abych mohl žít a pokračovat ve své misi.Bez ní bych ztratil svou sílu. Dnes jsem stále s těmi stejnými ženami, se kterými jsem se znal v minulosti. Manželství bylo v 18. století nemyslitené. 43. článek Rozikruciánů to zakazoval. Dnes, kdy už nejsem Rozikruciánem, už nejsem vázán tímto pravidlem.
Chci na chvíli přests mluvit o sobě, abych zopakoval pravdy, které jsem si sám ověřil: Země je dutá. Agarta je skutečná, přestože lidé se ještě nedokáží přesvědčit o její skutečnosti. Agarta se nachází v Tibetu, pod Tibetem, přesněji pod Himalájem.
Pro velké mistry Himalájí je Agarta mystickou nulou. Mezi 22 chrámy znázorněnými 22 Hermovými arkánami a 22 písmeny posvátné abecedy. Mystická nula, tam není k nenalezení. Nula - to je vše, anebo nic. Agarta je centrem podzemního světa. První podlaží je 2400 metrů pod Himalájem. Vchází se stejným způsobem jako do mé základny v Chartres. Kus skály se vznese, zvedne se, a umožní vstoupit lidem nebo lodím. První podlaží umožňuje přístup do samotného města jako takového. To je, kde jsou přístroje a lodě. Tam jsou také zahrady. Nejsou pro nikoho jiného než pro zasvěcence Agarty. Ti, kteří tam žijí, nemají přístup ke spodnímu světu, který je obrovský a není z něj nic vidět v prvním podlaží. Nedokázali by přežít v tamnější atmosféře. Panuje tam obrovské horko. Ti, kteří tam žijí jsou dávní Atlanťané. První sál Agarty měří 800 metrů na délku a 420 metrů na šířku. Má výšku 110 metrů. Má tvar pyramidy. Dochované egyptské dokumenty, ani žádná kniha, vám nedávají ani nejmenší indikaci materiálu, z něhož byly skutečně postaveny pyramidy. Pyramidy v Egyptě jsou kopií Agarty. Jsou postaveny na určitém daném místě. Jejich reliéf je jako ten onoho dutého sálu. Vše je ve všem. Na místo, kde se nyní nacházejí, byly přemístěny antigravitací. Hle, toť tajemství původu pyramid...
Tato krátká cesta časem a prostorem byla nutnou. Jestliže ne proto, abych vás přesvědčil, alespoň proto, abyste vyslechli konec mého poselství. Možná si myslíte, že bych měl vstoupit do záležitostí francouzského státu, přinejmenším alespoň pomoci finančně. Pro to zde mezi vámi nejsem. Není to moje poslání. Také se nechci stýkat s lidmi, kteří jsou dnes v čele státu. Měl jsem pár takových setkání v utajení, ale rychle jsem poznal, že je to pro ně pouhou salónní kuriozitou. Vypořádání se se státními financemi není záležitostí pro mě. Navíc bych s tím nemohl nic dělat. Kdysi v 18. století, v těch časech, jsem mohl vyrábět velké množství zlata. Abych byl ochráněn před tímto druhem věcí, potřebuji nyní svolení čtyř dalších zasvěcenců mého řádu, s nimiž jsem, jak jsem dříve řekl, v neustálém kontaktu. Nemůžeme se už více rozhodovat sami. Nicméně stále mohu transmutovat malé množství olova ve zlato. Už jsem to učinil s jejich vědomím a pravděpodobně to ještě budu provádět. Co se týče představitelů státu, udělal jsem vše proto, aby se kontakty nemohly dít. Byl jsem dokonce uvržen do vězení. V 18. století jsem byl obviňován z kdečeho: za odvedení 100 000 liber pruskému hraběti, za špionáž, a nevím, za co ještě.
Byl jsem ve vězení v Anglii, byl jsem uvězněn ve Francii... Vidíte, že je to pro mě takřka zvyk. Je to 11 let, od doby kdy jsem byl uvězněn kvůli nějaké zámince, což zaručilo nemožnost vytvářet další takové oficiální kontakty. Po pravdě, příčina mého zadržení a rozsudek je to, co je důvodem, co vám zde sděluji. Samozřejmě, skutečné důvody zůstávají skryty. Nyní však jsem volný vám říci, proč jsem zde mezi vámi. Jestliže jsem se rozhodl propůjčit svůj hlas k zaznamenání na tuto desku, je to proto, že se poprvé mohu dostat k milionům z vás. Protože přišel čas, kdy se naplnilo poslední znamení.
V roce 1939 byly hlavy států kontaktovány, upozorněny, varovány námi. Ale nevěřili nám. Dnes se podobná operace a ještě strašlivější bude opakovat, v době, která je velmi blízko té vaší a mé. Čtvrtým znamením pro nás byl atom použitý člověkem poprvé v roce 1945 k destruktivním účelům: Nagasaki. Hirošima.
Protože jsme v čase a nad časem, řešení přijde od nás, až se čas zastaví a dnešní děti se stanou dospělými. Tento konec, který přichází... nevidím jej, neznám jej. Ale pokud má nastat, tak myslím, že tento konec právě nyní prožíváme.
Těm, kteří poslouchají mé poselství a kteří je přijali s upřímností, ti kteří ke mně přicházejí a přijímají mě, mohu říci tuto věc - a to, že vůbec nezemřou. Duch jejich těla nebude ztracen. Znovusetkáme se v Agartě!
To je mé poselství. Buďte všichni zdrávi!
30.12.2014 15:30:00
thovtovamoudrost

"Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale neměl přitom lásku, jsem jako zvučící kov a řinčící plech.
Kdybych měl dar promlouvat z vnuknutí, rozuměl všem tajemstvím, ovládal všechno, co se může vědět, a víru měl v nejvyšší míře, takže bych hory přenášel, ale neměl lásku, nejsem nic.
A kdybych rozdal v almužnách všechno, co mám a (pro druhého) do ohně skočil, ale neměl přitom lásku, nic mi to neprospěje."
(Sv. Pavel, Kor. 13.)

Moudrost překonávající propasti času
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one