Křesťanství, filosofie, hermetismus a další duchovní texty.Evangelia, rozpravy, pověsti. Egypt. Náboženství, historie, spiritualita.

Z učení Ptahhotepova 3

Z učení Ptahhotepova 3 - obrázek

Z učení Ptahhotepova 3 - obrázek

Podle Elisabeth Haich. Tvar pyramid. Satan neboli zákon hmoty.  Čtyři tváře boží.

Tvar pyramid

 "Už jsem ti vysvětlil," říká, "že za všemi jevy viditelného světa působí prasíla, zpětná snaha k sjednocení, která se projevuje jako přitažlivost mezi vzájemně se doplňujícími kladnými a zápornými polovinami. Stojíš teď přede mnou, protože přitažlivost Země zde drží tvé tělo. Kdyby tato síla nepůsobila, vypadla bys dávno ty a všechno, co není přirostlé, do vesmíru. Dokonce celé obrovské tělo Země by se dávno rozpadlo. Síla, která drží pohromadě Zemi a vše, co je hmotné v její atmosféře, není síla Země samotné, ale působí pouze na Zemi z jejího středu. Kdyby neměla hmota žádný odpor a povolila síle, zmizela by mohutná masa Země se vším, co na ní žije, v jejím středu. Ale kam? Země je poznatelná. Jestliže vše, co je poznatelné, je poznatelné jen proto, že bylo odtrženo od ,Ničeho -Všeho´, a odtržení je jen zdánlivé, protože doplňující polovina zůstala v neprojeveném a síla, která táhne Zemi se všemi jejími bytostmi do středu, je usilování o opětném spojení mezi Zemí a její neprojevenou doplňující polovinou, která zůstala v Ničem jako negativní zrcadlový obraz. Přitažlivost Země táhne tedy celou Zemi do Ničeho, jež stojí mimo čas i prostor, aby dosáhla opět sjednocení. Kdyby Země povolila, zmizel by spolu se vším ve středu, v Ničem. To by ale byl návrat k rajské jednotě, k Bohu, k blaženosti. Avšak překážkou je odpor hmoty! Bez odporu není možné žádné stvoření! Odpor hmoty nedovolí, aby Země a všechno stvoření zmizelo a bylo zničeno. Všechno, co se objevilo v tomto poznatelném světě, vypadlo z jediného bodu vesmíru, který se stal pak svým vlastním středem. Tak vznikla hmota. Teď už to nejde nazpět, protože vrátit se do božské jednoty nedovolí hmotě její vlastní odpor. Návrat do rajské, božské jednoty - k Bohu - je možný jen tím, když bude hmota zduchovněna. To jest transformací hmoty v ducha! Avšak hmota by se nikdy nemohla stát duchem bez duchovní pomoci, z vlastní síly a schopnosti. A proto sestupuje jeden aspekt Boha do hmoty, odívá se do hmoty, přijímá její vlastnosti, oživuje ji jako Já, aby zduchovnění, osvobození bylo umožněno. Účinek, který má Já, oděné do hmoty,  ze středu každého stvoření na nejvnitřnější strukturu hmoty, rozvíjel během věků na každé příčce žebříku vývoje odpovídající tvary života. Tak vznikly nejrůznější bytosti, počínaje jednobuněčnými tvory až k nejvyšším projevům. Nejvyšší bytost na Zemi je člověk. Jeho úkolem je dokončit zduchovnění Země, na kterém spolupůsobí všechny živé bytosti v míře podle svého vlastního vývoje. A každý člověk, který se změní z bytosti ztotožňující  se s tělem v bytost ve svém duchu znovu probuzenou, božskou, a jehož vědomí se ztotožňuje s božským Já, splnil svůj úkol. Zduchovnil kousek Země. O jeden krok posunul osvobození Země. Pak může také jako pomocník spolupůsobit při osvobození jiných bytostí. Já Země, které je současně také naším Já, miluje Zemi se všemi jejími bytostmi a táhne celou Zemi do sebe, do božské jednoty, jako ženich, který se chce sjednotit se svou nevěstou. Tato vůle, toto úsilí po sjednocení, jímž se vyznačuje každá láska, projevuje se ve všem, tedy i v našem těle, jako váha. V každém tvaru přírody působí tato síla, kterou nazýváme váha a když stavíme, musíme počítat a pracovat s ní a ne proti ní. Jestliže s ní pracujeme, pak nám pomáhá udržet naše budovy na dlouhé časy. Kdybychom stavěli proti zákonům této síly, tak vše takto vystavěné se v nejkratším čase zboří. Stačí, že výsledné síly ve tvaru pyramid jsou nejpříznivější, aby stavby vydržely po mnohá tisíciletí, aniž by je mohly narušit přírodní síly. Pyramidy, zvláště největší, jsou vystavěny podle různých matematických a astronomických zákonů, takže mohou sloužit národu jako hodiny a kalendář. Kromě toho pyramida má takový tvar, že boční stěny se sklánějí pod úhlem 51° ke svému základu a odrážejí sluneční paprsky daleko do moře a hluboko do pouště. Tím slouží pyramidy i jako majáky. Všechny jejich zákony i dějiny těch, kdo je stavěli, jsou namalovány na keramických deskách pyramid. A jestliže jednou lidé budou znát tajemství písma, budou číst z pyramid po dlouhý čas všechny tyto pravdy, matematické a astronomické zákony, tajemství pyramid a celé naše vědění. V nejtemnějším údobí Země však zmizí i tato písemná podání, takže lidé budou muset později sami objevovat všechny pravdy.

Ty ale pochop zákon trojjediného světa, který spočívá na zákonu ducha a nemůže bez něho existovat.

Protože pramen všeho vědění, všech jevů, je věčné bytí - Bůh - avšak Bůh stojí v neprojeveném mimo prostor a čas a pouze promítá své projevy do rozměrových světů, musíme začít u Boha, abychom těmto zákonům správně porozuměli. Mluvit o Bohu nám však stále brání obtíž, že Bůh stojí mimo poznatelný svět a každá živá bytost může porozumět a pochopit Boha jen do té míry, nakolik je schopná Boha vědomě zažívat, projevovat a uskutečňovat. To jest: až do jakého stupně dokáže být sama Bohem. Ve všem žije Bůh a vše žije v Bohu, přesto mu zcela může rozumět ve své vlastní dokonalé bytosti jen ten, kdo se sám stal Bohem - nebo nikdy z Něho nevypadl. Chápat Boha může jen Bůh sám!

Skutečnost, že nejprimitivnější pračlověk má svůj pojem Boha, dokazuje, že je vněm božské vědomí, přesto, že je na nejnižším stupni a ještě ve stavu zamlženém. Ale stát se vědomým v Bohu, Boha plně chápat, být Bohem, znamená být úplně zajedno se svým vlastním božským Já, v nitru sídlícím Bohem. Snadno se to řekne, ale těžko udělá! Neboť tím, že člověk vypadl ze svého božského vědomí, může si Boha představit jen v míře své osobní vnímavosti. Jak má vědět, co je skutečně živé božství ve své dokonalosti, když jeho představivost odpovídá jenom osobnímu stupni odděleného od jednoty, konečného a padlého? Jak by mohlo konečné chápat nekonečné, jak časové pochopit věčné, smrtelné nesmrtelné, zdánlivá bytost věčné? ... Jak může imaginární bytí chápat, zažívat a dokonce se ztotožňovat s věčným, pravým Bytím - s Bohem?

A přece musí člověk Boha dosáhnout! Věčné přání, neutuchající touha mu pomáhá a žene ho do směru jeho božského Já.  Přes zdánlivě nepřeklenutelnou propast mezi osobně smrtelným a neosobně věčným staví rozum - největší a nejnebezpečnější dar Boží - most. Rozumem se dostal do pokušení svým vědomím vypadnout z jednoty, ale právě tak mu dává rozum možnost vrátit se do jednoty s plným sebeuvědoměním. Prostřednictvím rozumu je schopen porozumět pravdám a když porozuměl, bude hledat a stále zkoušet, až se mu jednoho krásného dne podaří najít tu jedinou cestu, uskutečnění svého Já.

Uskutečnění znamená něčím být. Neboť dokud člověk o něčem přemýšlí nebo hovoří, není tím. Může přemýšlet o kočce nebo o lvu, to zdaleka ještě neznamená, dosahuje uskutečnění, že se stáváš kočkou nebo lvem. Podobně může přemýšlet o sobě, aniž je svým božským tvůrčím Já. O něčem přemýšlet znamená být oddělen od toho. Neboť jestliže vyšle jen jedinou myšlenku, on - myslitel - je spojen přemýšlením s předmětem svých myšlenek. Je s ním spojen, ale není s ním totožný. Co je v jeho rozumu, to není on.  Rozum patří člověku, je to obdivuhodný nástroj, zrcadlo, ve kterém může všechno promítat a všechno poznat, ale rozum není on! Rozum je mimo jeho Já, čili co může udělat svým rozumem, není on, není to uskutečnění.

Jestliže člověk hledá Boha mimo sebe, může často, ba i stále na Boha myslet, může se k Bohu modlit, může Boha celým svým srdcem milovat, ale proto se stále ještě neztotožnil s Bohem. Protože při hledání venku nemůže člověk nikdy Boha najít!

Stvořitel v člověku je vlastní Já, jehož posledním od jeho vlastního středu nejvzdálenějším projevem je já, osobní vědomí já. Osobní já v něm je ve hmotě - v těle odrážející obraz Boha. Jestliže tedy člověk se chce vrátit ze stavu vzdálenosti do totožnosti s Bohem, musí svým vědomím nastoupit tutéž cestu: musí své vědomí od osobního já stahovat stále hlouběji a hlouběji do sebe a obracet se ke svému pravému Já, ke svému stvořiteli, až se v Něm vědomě pozná. To ale znamená, že v tomto stavu se nepoznává stvoření - osoba, protože žádnou skutečnou existenci nemá a jako zdánlivá bytost nemůže mít žádné zpětně působící vědomí, žádné sebepoznání. Ale naopak, stvořitel se poznává ve stvoření, v osobě. To je jediná možnost, v níž přestává odloučenost, v níž se vědomí nalézá ve stavu jednoty, kdy přestává myšlení na sebe samého a dochází k sebepoznání, k bytí sebou samým. V tomto stavu je poznávající, poznávané a poznávání jeden a týž subjekt: Já - stvořitel - poznává se v sobě samém.

Člověk může zažít Boha tímto způsobem. Toto je vzkříšení! V tomto stavu poznává, že ho stvořilo jeho vlastní Já a stále tvoří, takže jeho vlastní Já je jeho stvořitelem. Podobně poznává, že jedno a totéž jediné Já je stvořitelem celého vesmíru. Následkem toho prožívá ve svém božském sebepoznání, ve svém sebeuvědomění, současné i tvůrčí, kosmické vševědomí. V témže okamžiku, kdy dosáhl sebepoznání, dosáhl všeho, vševědoucnosti! Tento božský stav, v němž stvořitel poznává sám sebe, můžeme také vyjádřit symbolicky čísly:

Bůh ve stavu spočívání v sobě samém je jedna ve třech a tři v jedné. Tři a jedna jsou ještě nerozdělenou jednotkou. Ve světě geometrických představ je tvar rovnoramenného trojúhelníku symbolickým obrazem Boha, v němž poznávající, poznávané a poznávání jsou jedno jediné: jeden ve třech a tři v jednom.

Každý tvar je projevem síly, která ho buduje a stvořitelsky v něm přebývá. Božství v sobě spočívající ve svém prastavu se zjevuje vždy ve tvaru rovnostranného trojúhelníku.

Tento trojúhelník má v sobě dokonalou harmonii a dokonalou rovnováhu, neboť jeho tři úhly leží od sebe přesně ve stejné vzdálenosti. Jestliže však v sobě spočívající aspekt Boží vstoupí do bezprostorového, bezčasového a bezrozměrného stavu do stavu trojrozměrného a stane se stvořitelským aspektem Božím, projeví se vždy v čísle čtyři.

Dokud číslo jedna a tři tvoří v Božství jednotu, zůstává tři v jedné a jedna ve třech. Jestliže však vystoupí z božské jednoty, oddělí se a z jedné ve třech se stane ,jedna a tři', a to je čtyři. Rovnostranný trojúhelník zjevuje v sobě skrytě spočívající čtyři rovnostranné trojúhelníky.  V tomto zákoně spočívá rovněž tajemství klíčového čísla třírozměrného světa: číslo sedm. Aby síla mohla vystoupit z bezrozměrnosti a zjevit se, potřebuje výchozí bod. Tento bod je bez rozměru, dosud ještě nevystoupil z jednoty, je však k projevu nutný. Tím, že bod se skládá z jediného faktoru, nese v sobě číslo jednoty, číslo jedna. Jestliže síla, která se poprvé objevila jako bod, vystoupí z bezrozměrného stavu a určitou dobu působí, bod se bude pohybovat a vznikne čára. Bod se pozvolna stává čárou. První rozměr - délka - se zrodil. Čára sama o sobě je nekonečná a je tudíž jako první projev také číslo jedna. Má však ve světě projevů, kde existuje počátek a konec, bezpodmínečně tři faktory: bod výchozí, bod konečný a prostor mezi nimi. Čára má v sobě číslo tři, klíčové číslo jednorozměrného světa. Je nápadné, že neexistuje možnost nalézt nebo projevit číslo dvě v jednotě. Neboť po prvém projevu bodu, který má v sobě jen jeden faktor, vznikly bezprostředně bez čísla dvě tři faktory. Jestliže z bodu vystoupí sebemenší čára, tak její faktory již vytvoří číslo tři. Čára v nekonečnu je a zůstává číslo jedna, má-li však začátek a konec, pak nese v sobě bezpodmínečně číslo tři. Má-li vzniknout číslo dvě, je nutno, aby došlo k rozštěpení jednoty. Číslo dvě se může zrodit jen tehdy, jsou-li dvě jednotky postaveny vedle sebe. Vzhledem k tomu, že kromě jednoty nic neexistuje, musí jednota sama ze sebe vyslat zrcadlový obraz, a tak vznikne rozštěpení, oddělení, což znamená smrt pro jednotu. Proto je slovo pro ,rozpolcení (rozdvojení)' - což znamená určitý druh rozštěpení mysli a duše člověka - úzce příbuzné se slovem dvě. To platí v každém jazyce. Jak z jednoho rozměru vznikne druhý? Čára se skládá z řady bodů. Za předpokladu, že tvůrčí energie působí v každém z těchto bodů stejnou silou a po stejnou dobu, vystoupí všechny body ze sebe do druhého rozměru, z každého se stane čára, z celistvosti těchto čar se stane plocha, rovnostranný čtyřúhelník. Narodil se druhý rozměr - šířka. Čtyřúhelník je čtyři v jedné a jedna ve čtyřech, skládá se tedy z pěti faktorů: ze čtyř projevených čar: výchozí čára, koncová čára, pravá a levá, boční čára, a z pátého faktoru: z nezjevené plochy, která je mezi čarami. Klíčovým číslem dvojrozměrného světa je číslo pět. Tvůrčí síly však působí dále. I plocha se skládá z bodů a působí-li z každého bodu stejná síla stejnou dobu, vystoupí všechny zmíněné body do třetího rozměru a z plochy se stane krychle. Zrodil se třetí rozměr: výška. Krychle je šest v jedné a jedna v šesti, skládá se tedy ze sedmi faktorů: ze šesti projevených ji ohraničujících ploch a ze sedmého neprojeveného faktoru - krychlového obsahu. Klíčovým číslem pro trojrozměrný svět je tedy číslo sedm. Základním tvarem hmoty je tedy krychle. Různé krystaly vznikají podle tohoto zákona a v krystalech nalézáme buď tvar krychle - např. u soli - nebo základní prvky krychle v různých aspektech a proměnách. Jestliže nyní vyšetříme podstatu krychle, lze porozumět i zákonům obměn.

Nyní se pokusíme vyjít z jednoho rohu krychle a nalézt plochu, ve které jsou obsaženy všechny tři rozměry krychle. Rozřízneme-li ji příčně, obdržíme pouze jednu plochu, jen dva rozměry. Abychom dostali plochu všech tří rozměrů, musíme krychli rozříznout šikmo od jednoho rohového bodu ke dvěma protilehlým rohovým bodům. Tím se odřízne jeden roh krychle. Budeme-li pokračovat tímto způsobem, odřízneme čtyři rohy krychle a z krychle zůstane tvar, který je ohraničen čtyřmi rovnostrannými trojúhelníky. V krychli skrytě spočívá tvar, který má jiné zákony než krychle, neskládá se totiž ze čtyřúhelníků, ale ze čtyř trojúhelníků. Jestliže rozprostřeme tyto čtyři rovnostranné trojúhelníky do plochy, vytvoří jeden rovnostranný trojúhelník, symbolické znázornění Boha.

Čtyřstěn je jako rovnostranný trojúhelník, který vytváří svůj plášť, ztělesněním harmonie a rovnováhy. Neboť všechny jeho rohové body leží od sebe ve stejné vzdálenosti, nevzniká tedy ve čtyřstěnu žádné napětí, nýbrž vyrovnaný, klidový stav. Naproti tomu rohové body krychle, stejně jako čtverce, leží v různých vzdálenostech od sebe, je tedy jak ve čtverci, tak i v krychli, stále nepřekonatelné napětí. Hmota třírozměrného světa se tvoří ve tvaru krychle, ale skrývá v sobě čtyřstěn, vybudovaný na božské rovnováze. Hmota nemůže existovat bez božského obsahu.

Na témže zákonu je vybudován celý třírozměrný svět, lhostejno, zda vybudovaný tvar je ,mrtvá' nebo oduševnělá hmota, tedy živý tvor. Ať se jedná o rostlinu, zvíře nebo člověka, ve svém zjevu vykazují tělo, které podléhá zákonům trojrozměrného světa. V tomto těle se ale nalézá skryté a neviditelné vyšší božské Já - život - věčné bytí! Jenom člověk je schopen projevit své vyšší Já - tedy Boha - svými myšlenkami, slovy a činy, jestliže své vědomí neztotožňuje se svým tělem, ale s duchovním obsahem, se svým Já. Pokud se člověk ztotožňuje se svým hmotným tělem, je jako neprůhledná krychle, která vykazuje pouze vlastnosti hmoty a zatlačuje božsky tvůrčí princip do latentního, neprojeveného stavu a nedává tušit, že v něm spočívá zcela odlišný čtyřstěn - božské Já. Člověk, který používá své tělo, své myšlenky, slova a skutky pouze k projevování božského tvůrčího principu - avšak ponechává vlastnosti své tělesné existence - své osoby - v neprojeveném, ten je, vyjádřeno stejnou řečí, otesaná krychle, jejíž rohy jsou otočeny ven, jejíž obsah je vyklopen a tímto způsobem ukazuje svoje vnitřní trojúhelníky, které jsou současně trojúhelníky božského čtyřstěnu. Hmotný, čtyřúhlový tvar používá pouze jako bezpečnou základnu v trojrozměrném světě a ponechává na něm spočinout svoji váhu.

 Tvar vyklopené krychle je však pyramida. Pyramida je tedy symbolický tvar božského člověka, který odhaluje svoji božskou, nesobeckou přirozenost a zcela uskutečňuje Boha na Zemi. V osobě Božského člověka je uskutečněno vykoupení Země, zduchovnění hmoty, Božské Já - stvořitel - sedí na svém trůně v plné nádheře a vládne nad hmotou, nad tělem.

Naproti tomu symbolické znázornění materiálního člověka, který používá svého rozumu k tomu, aby sloužil své hmotné přirozenosti, je kříž - nebo ,T' - vytvořený ze čtyřúhelníků povrchové plochy krychle. Na tomto kříži nebo Tau, je ukřižováno božské Já, skrytě uvnitř přebývající. V takových lidech je božství odcizena moc. Nemůže se projevovat, musí se ve světě podrobovat materiálním zákonům. Je ukřižováno na dvou velkých trámech třírozměrného světa - na čase a prostoru - a umírá na tomto kříži hmoty. Jeho smrt však není konečná! Také ve vědomí, které kleslo na nejnižší stupeň, bude jednou vzkříšeno božsky tvůrčí Já a vykoupí trpícího člověka. Neboť hmotný člověk si působí tím, že ve své nevědomosti ukřižuje v sobě své vlastní vyšší Já - Boha, stálá muka a utrpení - stane se zločincem, který visí ukřižován vedle ukřižovaného božství. Bolesti ho probudí, jeho vyšší vědomí se vzbudí a zažije se vzkříšením svého božského Já rovněž svoje vlastní vykoupení tím, že v Něm pozná sebe sama!  

Tyto symbolické znaky přinesli uprchlí členové božské rasy do všech zemí, kam přišli a seznámili lidi s pravdami, které jsou v nich skryté. Všude v každé části světa se naleznou přesně stejná znázornění v kameni, kovu nebo ve vypalované hlíně ve větších nebo menších rozměrech. Lidé se pak budou domnívat, že je to obraz ukřižované osoby, jen málokteří poznají, že toto ztvárnění symbolizuje božsky tvůrčí princip, ukřižovaný na dvou trámech času a prostoru. Pyramidy budou ještě stát tisíciletí a lidem hlásat nejvyšší pravdy, které jsou do nich vestavěny. Ti, kdo mají oči a uši, naleznou a poznají jejich vznešené pravdy, i když nebudou schopni pochopit všechny jejich matematické a astronomické zákony, někteří vysoce vyvinutí je také uskuteční. Pro primitivního člověka zůstane však pyramida věčnou záhadou, tak jako Sfinga - dokud nevyluští svou vlastní hádanku.                

Vraťme se však ke krychli!  Předtím jsme ukrojili z krychle plochu, vycházející z bodu jednoho jejího rohu, která má v sobě všechny tři rozměry. Tímto způsobem můžeme odříznout čtyři rohy krychle. Můžeme však provést čtyři řezy z ostatních rohů  a zjistíme, že v krychli není obsažen jen jeden čtyřstěn, nýbrž dva v sobě spočívající čtyřstěny, které tvoří vzájemně přesné zrcadlové obrazy. Tyto dva v sobě spočívající čtyřstěny představují nejvnitřnější zákon poznatelného světa: neoddělitelnou spojitost mezi oběma doplňujícími se polovinami - mezi pozitivní a negativní - které, v sobě spočívajíce, tvoří dokonalou rovnováhu a sedí jako tvůrčí duchové po pravici a po levici božství. Při stvoření působí jako dva vzájemně protichůdné zákony: zákon ducha a zákon hmoty.  Duch je život, hmota je odpor. Zákonem ducha je vyzařování, dávání, nesobeckost. Zákonem hmoty je stahování, ochlazení, tuhnutí.

Satan neboli Zákon hmoty

Existuje jen jeden živý tvor, který může vědomě oba zákony ztělesnit: člověk. Tvoří spojovací článek mezi duchovním a materiálním světem. Je schopen žít současně podle zákona obou světů. Jeho myšlenky, jeho slova, jeho činy mohou vyzařovat nesobeckost a universální lásku, mohou být dáváním. Jeho tělo však patří hmotnému světu a uskutečňuje hmotné zákony. Každý zákon, pokud je na svém vlastním místě a ve správném čase, je božský, je-li to obráceně, je satanický.

Bez odporu hmoty by stvoření bylo nemožné. V neprojeveném Božství spočívají všechny tvůrčí síly ještě v jednotě, v dokonalé rovnováze, ve stavu klidu, jen jako schopnost, jen jako možnosti síly. Stvoření začíná tím, že z jednoty se uvolní síla, která se Stvořiteli postaví na odpor. To je ,prvorozený syn' boží, duch odporu, kterého otec vysílá, aby po eóny a eóny času Jemu tvořil druhý a negativní pól, - aby frekvence tvoření byla únosná a schopná obstát, aby tvoření se stalo vůbec možným. Tento duch odporu, který tvoří protipól zjevujícího se aspektu Boha, je příčinou, že díky jeho stahujícímu, tvrdnutí vyvolávajícímu působení vzniká zhuštění, hmota. Tento duch působí jako zákon ochlazování, stahování a tuhnutí, obsažený ve hmotě.

Kupříkladu kámen; síla, která z této věci udělá kámen a drží jej pohromadě jako hmotu, je ochlazování, stahování a tuhnutí působící zákon odporu. Dokud se tento zákon projevuje ve hmotě jako hmota, působí zákon na svém místě, tudíž božsky. Z mrtvé hmoty se však stane oživená hmota, jestliže božský duch - Já - se vtělí do hmoty a stává se živou bytostí. Já, život, pronikne mrtvou hmotu a ze zákona hmoty vznikne živý duch: zrcadlový obraz božského Já. Tento zrcadlový obraz je satan a mohl se stát živým duchem jen tím, že Bůh, jakožto Já živých tvorů, vdechl svůj vlastní život hmotě. Satan je tedy zákon hmoty, který byl oživen božským duchem. Satan leží mrtvý ve hmotě jako její zákon do doby, kdy ho božský duch oživí svým vlastním životem. Jestliže vědomí se ztotožní se zákonem hmoty a jestliže myšlení, slova a činy neslouží božskému zákonu, ale zákonům hmoty, pak člověk oživí satana: tím se člověk sám stane satanickým. Bez člověka nemůže satan existovat, neboť bez lidského Já je satan jen nevědomou silou, nutným přírodním zákonem hmoty.

Satan se může stát živým jen ve vědomí toho člověka, který v duchu projevuje zákon hmoty, zákon těla, který ztotožňuje svoje vědomí se svojí osobou, se svojí nízkou přirozeností, s pudy přebývajícími v těle, s pudy rozmnožovacími sebezáchovy a projevuje stahovací a tvrdnutí působící sílu hmoty jako duchovní vlastnosti, jako chtivost, závist, ješitnost, duševní tvrdost a sobectví. Satana samotného nepotkal ještě žádný živý tvor, neboť bez člověka neexistuje ani satan. Bez člověka je satan pouze zákonem hmoty. Jen v člověku lze potkat živého satana, jen v lidské tváři lze poznat satana jako výraz této tváře.

Když se Já uvolní při smrti z těla takového člověka, zůstane satan opět jako zákon hmoty v mrtvole. Stal se satanem skrze oživující sílu jáství ve vědomí. Avšak vědomí člověka, který se ztotožnil se zákonem hmoty a tím se stal satanickým, zemře se satanem a po smrti se stane nevědomým. Satan ho táhne - svého otroka - do mrtvé hmoty, do temnoty, do nevědomí, k sobě.

Naproti tomu zůstává vědomí člověka, který se ztotožnil se zákonem božského ducha a jemu sloužil, při odložení těla bdělé - a zbavené pout a izolace hmoty - vplyne do věčného světla, do Boha.

Zmíněné dva v sobě spočívající čtyřstěny ukazují dva póly stvoření v dokonale rovnovážném stavu. Celé stvoření - svět nepokoje, pohybu - spočívá na této božské rovnováze. Působí skrze všechny tvary jako jejich nejvnitřnější zákon. Rovněž tak v krystalizacích hmoty. Kolem božského čtyřstěnu je vybudován pratvar hmoty - krychle. Trojúhelníky, které tvoří čtyřstěn, jsou identické se spojenými vnitřními plochami rohů krychle. Rovněž tak člověk má dotykovou plochu s božským Já ve svém nitru. Právě proto lze nalézt své vlastní božské bytí jen ve svém vlastním nitru; nikdy však tím, že se obrátí pozornost ven. Je-li člověk orientován ven, bude v souladu s božským zákonem, stále více tlačen do duchovního uvěznění, až po mnohých mukách a bolestech nalezne Božství.

Prozkoumejme, které tvary krystalů se odvozují z krychle.Vezměme šest geometrických, střeše podobných útvarů, jejichž základní plocha odpovídá  přesně čtverci krychle a postavme těchto šest tvarů na čtverce krychle tak, aby střešní tvary se vždy dotýkaly svými různými stranami.  Pak obdržíme geometrické těleso, které nazýváme pentagondodekaedr, který je vytvořen z dvanácti rovnostranných pětiúhelníků. Pentagondodekaedr obsahuje další zákony dlouhé cesty vědomí.  Nyní pohlédněme na výsledek, který se projevuje v posledním krystalickém tvaru této řady: je to ikosaedr, vytvořený z dvaceti rovnostranných trojúhelníků.  Ze čtyřstěnu lze tedy vyvinout další tři - se čtyřstěnem dohromady čtyři - pravidelné krystalické tvary, tvořené stejnými plochami: čtyřstěn, krychle, pentagondodekaedr a ikosaedr. Pravidelné krystalické tvary lze vytvořit pouze z trojúhelníku, čtyřúhelníku a pětiúhelníků. Z trojúhelníku čtyřstěn, osmistěn a ikosaedr; ze čtyřúhelníku jen krychle, z pětiúhelníku jen pentagondodekaedr. Vyjma osmistěnu známe všechny tyto geometrické tvary. Osmistěn lze zkonstruovat tak, že se vedou tři stejně dlouhé čáry, každá v jednom ze tří rozměrů - tedy jedna čára do délky, jedna do šířky a jedna do výšky - v úhlu 45°, takže střed uvedených čar je totožný. Když se spojí koncové body těchto tří čar, získá se osm trojúhelníků, které tvoří osmistěn. Osmistěn se tedy skládá ze dvou pyramid, které na sobě leží základnami.

 Položíme-li do prostoru v každé rovině tří rozměrů ve stejné vzdálenosti řezné plochy, pak vznikne bezpočet malých osmistěnů. Ale tyto osmistěny přesto prostor nevyplňují, ale mezi osmistěny zůstávají - stejně jako uvnitř krychle - čtyřstěny, které stojí mimo třírozměrné plochy! Rozdělí-li se prostor do nekonečně velkých a nekonečně malých osmistěnů, vždy tu budou čtyřstěny mimo třírozměrné roviny. Třírozměrový prostor spočívá v každém svém bodě na božském čtyřstěnu, což představuje absolutní harmonii a absolutní rovnováhu. Rovněž tak spočívá celé projevené stvoření v každém svém bodě na Božství, které stojí nad každým projevem, spočívá v sobě a je neprojevené. Bůh je všudypřítomný!

Zpátky ke geometrickým tělesům, které leží v sobě nebo na sobě. Čtyřstěn, krychle, pentagondodekaedr a ikosaedr. Nyní si ozřejmíme ještě další zákonitosti a souvislosti. Jestliže mezi sebou znásobíme poměrná čísla, která existují mezi plošnými čísly do sebe ukrytých krystalických tvarů - čtyřstěnu, krychle, pentagondodekaedru a ikosaedru, tedy 2, 3, 6, 10,  obdržíme číslo 360, počet stupňů v kruhu. A jestliže poměrná čísla sečteme, dostaneme číslo 21, číslo představující možné spojení mezi faktory klíčového čísla třírozměrného světa, číslo 7!

Čtyři tváře boží

"Mé dítě, dnes se dozvíš, co znamenají čtyři tváře boží. Velice ti to pomůže, poznáš-li je v sobě. Čtyři tváře boží jsou ve všem, co bylo stvořeno. Celé stvoření - i ty - je vybudováno na Jeho čtyřech tvářích.

Život ve viditelném světě, počínaje ústředními slunci světových systémů až k jednobuněčnému tvoru, není ničím jiným než kroužením, rotací kolem těchto čtyř tváří a v těchto čtyřech tvářích božích.

Božství spočívající ve svém pratvaru se znázorňuje vždy jako rovnostranný trojúhelník. Bůh ve svých aspektech je jedna ve třech a tři v jedné. Ale tento stav - jako rovnostranný trojúhelník nosí v sobě možnost čísla čtyř. Když se tři aspekty pračísla jedna od sebe oddělí, a to se stane, jakmile vstoupí z neprojeveného do projeveného, pak se stane z ,jedné ve třech', ,tři a jedné'. Tím se zrodí číslo čtyři.

V rovnostranném trojúhelníku vidíme pouze jednotu, která má tři strany - tři aspekty. Obsahuje však ve skrytu, v nezjeveném číslo čtyři, neboť rovnostranný trojúhelník: nese v sobě možnost se rozložit do čtyř rovnostranných trojúhelníků. Když trojúhelník vystoupí z neprojeveného stavu v třírozměrném světě, stane se čtyřstěnem. První pratvar hmotného projevu - krychle - obsahuje v sobě skrytý a neprojevený čtyřstěn. Čtyři trojúhelníky, které tvoří strany čtyřstěnu, jsou dotykovými plochami, božského s hmotou, neboť jsou totožné s vnitřními plochami odříznutých rohů krychle.

Jestliže otočíme na zevní stranu trojúhelníky čtyřstěnu pomocí rohů krychle, které tvoří hmotu a tím projevíme trojúhelníky čtyřstěnu, vznikne čtyřstranný tvar pyramidy, jejíž čtyři stěny jsou současně na zevní stranu projevené čtyři trojúhelníky čtyřstěnu a na vnitřní stranu projevené odkrojené rohy krychle. Čtyři strany pyramidy symbolizují čtyři tváře boží, které rovněž v sobě nesou jednotlivé aspekty svého prapůvodu, v sobě spočívající božství, které je nad každým projevem. Pyramida ukazuje živou skutečnost, živý zákon, ve kterém se Bůh vždy a bezpodmínečně projevuje v hmotném světě, přebývá tedy ve všem, co bylo stvořeno. Z každého bodu vesmíru se projevuje Bůh čtyřnásobně. Do každého ze čtyř světových stran září jiným působením, tím, že ač pocházejí z jednoho bodu, přece jen vznikají z rajské jednoty různé silové proudy. Můžeme pro to použít obraz, že ze středu ráje, kde roste strom života a strom poznání dobra a zla, vznikají čtyři velké proudy, které tečou do čtyř stran - do zevního světa. Toto čtyřnásobné projevení lze nalézt ve všem, co bylo stvořeno. Nejnápadnější jsou však čtyři vlastnosti v působení vzduchových proudu - větrů. Nejprimitivnější člověk ví, že různé větry ze čtyř světových stran působí zcela různě. Severní vítr je suchý, studený, působí uklidňujícně a vyvolává ztuhnutí. V mnohých krajích voda úplně ztvrdne na kámen. Jižní vítr přináší vždy horko a působí vzrušivě a vyvolává oživení. Východní vítr je chladný, občerstvuje a osvěžuje. S větrem západním přichází teplo a vlhko - v mnohých krajinách se projevuje deštěm. Působí únavu a ospalost. Různé působení čtyř hlavních větrů zpozoruje každé dítě; ale jak se to může stát, že ze stejného místa na Zemi ze stejného bodu působí vzduchové proudy v protichůdných směrech zcela protichůdně? Když například odtud, kde je pociťován vzduch jako příjemný a vlažný, se zvedne vítr  v jižním směru, tak vane tento vítr pro krajiny jižně položené samozřejmě ze severu a přináší tam ochlazení, poměrně zimu a působí na všechny živé tvory uklidňujícně. Jestliže však vítr vane rovněž odsud ze stejného bodu na sever, přichází vítr pro krajany ležící na severu z jihu, přináší tam tedy velké oteplení, žár, zvyšuje plodivou sílu v živých tvorech a dráždí jejich rozplozovací orgány. Jak je to možné, že z téhož bodu na Zemi vane na jednu stranu studený, na druhou stranu teplý vítr - uklidňující nebo vzrušující a vyvolává v jednom směru deště, v druhém směru sucho? Toto je závislé od toho, kterým směrem proudí vzduch. To je zákon prostoru, který se nazývá čtyři tváře boží.

První tvář - severní tvář - je ohnivá, působí životodárně, proto přináší jižní vítr žár a dráždí živé tvory k plození nového života.

Druhá tvář - západní tvář - je vzdušná - chladná. Činí vše pohyblivým, proto přináší východní vítr občerstvení a osvěžení.

Třetí tvář boží - jeho východní tvář - je vlhká, mokrá a vlažná. Vše se stává těžkým a líným, proto přináší západní vítr teplo, vlhko, srážky a vyvolává u všech živých tvorů ospalost. Jejich vědomí se stahuje do těla.

A konečně čtvrtá tvář - jižní tvář boží - je studená. Působí stahování, zhmotnění a krystalizaci, severní vítr proto přináší chlad a uklidňuje nervy.

První a nejdůležitější projevení čtyř tváří božích je tvář ,ohnivá', neboť působení zbývajících projevení - zbývajících tváří - závisí od této. Druh ohně určuje, zda bude horko, teplo, chladno nebo zima. Je tedy ohnivá tvář boží otcem ostatních. Díky jejímu záření vznikají různá skupenství; teplé a suché, plynné vzdušné, chladné a vlhké, tekutě vodnaté, zimou tuhé, pozemské. Tento zákon působí všude na Zemi, v každém stromu, v každé rostlině. V každém domě je například jižní strana, kam směřuje proudění severní tváře boží, teplá a rostliny prospívají na této straně nejlépe; severní strana je studená, východní strana je suchá a západní strana vždy vlhká a když vyrábíme v pyramidě déšť, pak srážky dopadají na všechny budovy ze západu.

Čtveřici je možné nalézat projevenou nejen v hlavních větrech, je ve všem, co bylo stvořeno.

Například kmeny stromů - severní strana stromů, která přijímá vyzařování chladné jižní tváře boží, je vždy pokryta mechem. Pročpak asi má člověk jen jeden obličej, obrácený dopředu? Ve směru, ve kterém se nalézá náš obličej, jsme ohniví, dávající; na zadní straně jsme zaměřeni opačně, studení a beroucí. Naše údy směřují vcelku rovněž dopředu a svou sílu vůle můžeme vyzařovat také jen ve směru svého obličeje. A proč spíme nejlépe, když ležíme ve směru od severu k jihu, proč leží všechna zvířata, všechna hnízda zvířat a všechna mraveniště takto orientována? Zvíře nemá rozum, aby vědělo proč, ale pociťuje, že přichází ze severního směru vyzařování nervy uklidňující a z jihu oživující, životodárné, tedy dráždící vyzařování a že je pro oběh jeho životního proudu nejlepší, jestliže staví svoje hnízdo ve směru sever - jih a také tam uléhá ke spánku.

V tom spočívá tajemství, proč je nejvhodnější, aby člověk, jestliže hledá spojení s Bohem a modlí se, obrátil se k severu nebo východu, nikdy však k jihu nebo západu! Na severu nalezne síly, které ho povedou ke zduchovnění. Na jihu a západu však nalezne dráždidla, která jeho vědomí spojí s tělesnými pudy. Působení čtyřnásobného vyzařování božího se projevuje v celém vesmíru dokonale stejně a každý bod ve vesmíru, tedy také na Zemi, dostává ze stejné světové strany vždy stejné proudění a také je vysílá. Čtyři tváře boží se nemohou nikdy otočit nebo obrátit. Stojí vždy nezměněně ve svém původním směru.

Kamkoliv přišli příslušníci božské rasy, učili lidi těmto hlubokým pravdám různým způsobem, podle zvláštností národa, ke kterému přišli. Zde, kde lidská rasa chápe spíše geometrické pratvary a může pravdu pochopit rozumem, vyjadřujeme pravdu čtyř tváří božích pomocí pyramid. Existují však jiné nároky, které chápou božské pravdy spíše jako duchovní zážitek. Tam vytesali uprchlí členové našeho rodu mohutné kamenné figury, znázorňující božství v postavě sedícího člověka ve tvaru trojúhelníku s hlavou, která má obličej na každé světové straně. Obojí znázornění projevuje tutéž skutečnost; když božsky tvůrčí princip vystoupí ze své bezčasovosti a bezprostorovosti a z nezjeveného do trojrozměrného světa se stane hmotou, tak se projevuje v čísle čtyři, přesto si ještě ponechává svoje tři aspekty. Tvar pyramidy toto jasně ukazuje tím, že na základně čtverce každá z jejích čtyř stran tvoří trojúhelník - tři aspekty boží. Pyramida projevuje tedy čtyřikrát tři: číslo dvanáct. Tím jsme dospěli k další pravdě.

Jak ukazuje symbolické ztvárnění ve tvaru pyramidy, má v sobě každá ze čtyř tváří božích tři božské aspekty. To dává dvanáctinásobné projevení, které je přítomné v každém bodě vesmíru a působí ve všem, co existuje, počínaje u jednotlivých živých tvorů, kteří žijí na planetách, ale také v planetách, dokonce i v sluncích, slunečních systémech, ve světových soustavách a v celém vesmíru, tak jako malé kruhy ve větším, větší kruhy opět ještě ve větších, až do nekonečna. Jestliže známe jeden z těchto kruhů, pak známe nejen vnitřní stavbu celého vesmíru, ale také každého živého tvora. Neboť na tomto dvanáctinásobném projevení je vybudován celý viditelný vesmír.

Vše, co my lidé z lidského stanoviska - tedy zvenku - vnímáme pomocí svých smyslů, je ve stavu božského bytí zcela opačné. Třeba něco vidíme zvenku - zhora či zdola, zepředu či zezadu, zprava nebo zleva, jestliže to však nevidíme, ale tím jsme, obrátí se to v pravý opak. Když něco vidíme, stojíme v duálním vztahu. My, pozorovatelé a to, co vidíme, jsou dva póly. Jestliže však jsme něčím, pak jsme v monistickém stavu, v božské jednotě.

Praktický příklad: třeba písmeno ,E´. V jakém směru leží toto písmeno? Logicky - leží zleva doprava. Namalujeme-li ho na něčí hruď, takže se stane součástí té bytosti, bytost je s ním ve stavu jednoty. Ve stavu bytí. V jakém směru teď leží písmeno? Leží zprava doleva. Tedy zcela opačně.

Další příklad:  Ptahhotep vede neofyta pod dva kotouče kruhového tvaru, které visí se stropu a slouží jako osvětlovací tělesa. Na každém je nakresleno dvanáct stejných obrazů, ale v obráceném směru a v obráceném sledu. V jednom kruhu stojí obrazy hlavou dovnitř směrem ke středu a ve druhém stojí tytéž obrazy s hlavou ven, směrem k obvodu kruhu. A sled zprava doleva na jednom je na druhém obrácen.

Nejdříve Ptahhotep vedl neofyta k prvnímu kruhu a říká: "Když je vidět obrazy tohoto kruhu správně, s hlavami nahoru?" Odpověď: "Vždy, s každé strany." Pod druhým kruhem se Ptahhotep ptá: Jak jsou vidět tyto obrazy? "  "Všechny  mají hlavu dolů, tedy obráceně, jsou rovněž v opačném sledu." Nyní se pokusí najít místo, ze kterého je vidět také tyto obrazy v jejich správné poloze a správném sledu. Neofyt pozoruje vyobrazené postavy s tím, že je chce vidět správně - s hlavami nahoru, bezděčně si stoupne pod - tudíž do středu kotouče ... a tu se náhle všechny postavy obrátí! Nyní stojí všechny správně s hlavami nahoru a ve správném sledu. Točí se dokola, přičemž stále zůstává ve středu ... všechny postavy se dívají na něj ve vzpřímené poloze. Ale v okamžiku, kdy jen o krok vystoupí ze středu, všechny jsou opět obrácené! Opět jde do středu a prožívá zcela vědomě a hluboce dojat stav bytí ...rozumí, co to je ... a je mu z tohoto otřesu mdlo.

Nyní je zřejmé, proč osobní je vždy přesně opačné božskému. Nyní se rozumí tomu, proč lidské písmo jde zleva doprava a božské zprava doleva.

Země přijímá dvanáctinásobné vyzařování čtyř tváří božích z vesmíru, ze směru různých souhvězdí, která nás obklopují jako kolo. Toto kolo z nich utvořené nazýváme zodiak neboli zvěrokruh. Vyzařování zodiaku způsobuje, že Země vůbec existuje. Tyto vibrace se setkaly v jednom bodě vesmíru, takže vznikla interference silových vln, vzniklo zhuštění ... zhmotnění. Zhuštěním vyzařované energie vznikla pozvolna naše Země. Vzhledem k tomu, že při tomto procesu hrálo velkou roli slunce, rostla Země v silovém poli slunce a stala se jeho satelitem. Slunce jí dává životní energii, ale ze zodiaku rovněž stále přijímá vyzařování z jeho sester, ostatních planet  naší sluneční soustavy. A tím, že Země jako všechna světová tělesa je zhmotněním všech těchto různých vyzařování, nalézá se na ní zhmotnění každého stupně všech jevů, zhmotnění, které projevuje určitou převládající, jemu odpovídající energii velkého kosmického kola. Existuje tedy na naší Zemi zhmotněné vyzařování každého jednotlivého souhvězdí zvěrokruhu a rovněž každé jednotlivé planety v kamenných útvarech, kovech, rostlinách, zvířatech a lidech. Jména jednotlivých znaků zvěrokruhu označují současně pozemský jev, který je zhmotněným projevem dotyčného znaku zvěrokruhu. Vidíme-li například lva, vězme, že je na živočišné úrovni zhmotněným vyzařováním onoho znaku zvěrokruhu, který nazýváme ,Lev'. Existují však kovy, rostliny, lidé, kteří se skládají ze stejné energie, ale právě na úrovni kovu, rostlin a člověka. Tím, že pojmenování jednotlivých znaků zvěrokruhu je také název dotyčného jevu, který tvoří zhmotněné vyzařování tohoto znaku zvěrokruhu, tak je samozřejmě toto jméno nejvhodnějším slovem, které dokonale jedním slovem odráží charakter vyzařování tohoto souhvězdí.

Čtyři tváře boží - tedy čtyři hlavní body - na hvězdné klenbě v božském stavu bytí jsou:

 Každá tvář boží, každý hlavní bod nebeské klenby obsahuje tři aspekty neprojeveného božství, a tak vznikají čtyřikrát tři projevy, dvanáct znamení zvěrokruhu:

  Tři ohnivé aspekty prvé tváře boží prvé skupiny se projevují ve třech souhvězdích, nazvaných Beran, Lev, Střelec.

Lev je první projev boží, tedy velký otec celého zodiaku. Podle toho mají všechny tři projevy pravé tváře boží otcovský, životodárný charakter.

Beran vyzařuje oheň mládí, plodivou sílu mladého otce, který probouzí svým oplodňujícícím pronikáním život v klíně přírody a uvádí ho v chod. Beran je síla jara, která je ve svém působení právě tak divoká a nerozvážná a chce všude proniknout jako zvíře beran.

Lev je oheň dokonale rozvinutého, důstojného muže, zralého otce, který vyzařuje svoji tvořivou sílu, svoji lásku a teplo na všechny své děti.  a nechá je vyzrát pod svojí ochranou. Lev je síla léta.

Kentaur (Střelec) je tvor, který přerostl svoji živočišnou přirozenost, přemohl svoje tělesné pudy a zaměřuje svoje vědomí k vysokému cíli. 

Čtyři tváře Boha v božském stavu bytí

Jeho vyzařování je ohněm ducha, staršího, moudrého otce, který dále pomáhá  svým dozrálým dětem svojí duchovností, svými dobrými myšlenkami a radami. Kentaur nebo střelec je duchovní oheň myšlenky, síla stáří, zimy.

Tři aspekty druhé skupiny pozemsky hmotné tváře boží jsou: Býk, Panna, Kozoroh. Všechny tři projevy této tváře boží mají v sobě mateřský charakter.

Zvíře býk stojí na jaře na zelené louce a celá příroda je oděna do slavnostního svatebního roucha nevěsty, která je připravena přijmout 

(…)

19.03.2012 12:08:52
thovtovamoudrost

"Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale neměl přitom lásku, jsem jako zvučící kov a řinčící plech.
Kdybych měl dar promlouvat z vnuknutí, rozuměl všem tajemstvím, ovládal všechno, co se může vědět, a víru měl v nejvyšší míře, takže bych hory přenášel, ale neměl lásku, nejsem nic.
A kdybych rozdal v almužnách všechno, co mám a (pro druhého) do ohně skočil, ale neměl přitom lásku, nic mi to neprospěje."
(Sv. Pavel, Kor. 13.)

Moudrost překonávající propasti času
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one