Křesťanství, filosofie, hermetismus a další duchovní texty.Evangelia, rozpravy, pověsti. Egypt. Náboženství, historie, spiritualita.

Josephus Flavius: Ježíšovo alter ego?

JF.jpg
Časopis Phoenix, 2014, č. 10.
Když se zabýváme studiem evangelií, můžeme při četbě snadno dospět k myšlence, zda to všechno třeba nebylo úplně jinak - a samozřejmě to již mnohé napadlo. Důvodů k tomu je nemálo. Podívejme se nyní na život jedné pozoruhodné osoby, která může být v této záležitosti klíčovou - Josef, syn Matatjášův, alias Josephus Flavius.
Už od mládí patřící k elitě a nejvýznamnějším lidem, po dosažení dokonalého vzdělání se účastnil revolucí za národní osvobození a později se stal známým zejména jako židovský historik. Doba jeho života je blízká době Ježíšově. Některé podobnosti jejich života jsou zarážející - sami posuďte.
Tak zaprvé - původ (rodokmen) Jozefa i Ježíše mají něco podobného. Ačkoliv si to mnoho lidí neuvědomuje, Ježíšův otec a matka byli (podle evangelií) ze dvou prastarých a významných rodů - v evangeliích se uvádějí dvě posloupnosti - jedna z královského rodu a druhá z významné kněžské rodiny.
U Jozefa se dozvídáme totéž. Můžeme přitom citovat z dostupné literatury: "Židovský historik Josephus Flavius, vlastním jménem Jóséf ben Mattatjáh, pocházel po otci ze staré kněžské židovské rodiny a po matce dokonce z královského židovského rodu Hasmoneovců. Narodil se v roce 37 po Kr. v Jeruzalémě. Už od mládí byl pečlivě vychováván v náboženských tradicích svého národa."*
Stejně jako Ježíš už ve dvanácti letech udivuje zákoníky svým neobyčejným rozumem a výklady písem, podobně k Jozefovi, údajně "už jako ke čtrnáctiletému, přicházeli velekněží a přední města, aby se od něj učili výkladu zákonů."*
Podobně jako Ježíš, se Jozef dokonale seznámil s veškerým tehdejším náboženským učením a různými školami, z nichž nejvýznamnější byli farizeové, saduceové a essejci.
Co je také zajímavé je, že údajně strávil tři roky svého života u poustevníka, který žil u Jordánu, "byl oblečen v oděvu z bavlny, požíval jen divoce rostoucí potravu a ve dne i v noci se častokrát omýval studenou vodou, aby se očistil,"* podobně jako Ježíš začal svou veřejnou činnost pod vedením Jana Křtitele třicet let předtím. Josef ve své biografii uvádí, že se stal jeho horlivým následovníkem. Nakonec se přiklonil k farizeům.
Tři hlavní židovské sekty se přitom nijak výrazně nelišily - všechny dobrovolně dodržovaly přísné náboženské předpisy, takže, ač nemuseli, jejich členové žili podobně jako kněží. Farizeové, stejně jako ostatní, očekávali Mesiáše z rodu Davida, a také věřili v zmrtvýchvstání a v poslední soud, v čemž se jejich učení shodovalo s učením Ježíšovým*. Farizeové byli podobně jako Ježíš umírnění a tolerantní vůči Římu. Jozefova víra tedy mohla být velmi podobná Ježíšově.
Jozef také dokonale poznal řeckou a římskou kulturu a život v Římské říši, jeho politiku i vojenskou moc.
Když bylo Jozefovi kolem třiceti let, nastala v jeho životě nejvýznamnější událost - došlo k židovskému povstání proti Římu, jehož se přímo účastnil. Jedno z hlavních center revoluce bylo v Galilei a Josef se zde stal velitelem odboje. Celá válka trvala asi tři roky a znamenala naprostou zkázu Izraele a židů. Jeruzalém a s ním židovský národ byl v ní zcela zničen, hlavní město obráceno v trosky. Jozef v ní byl za zvláštních okolností poražen, jen o vlas uniknul smrti, ale nakonec se objevil - na straně vítězů!
Tato etapa představuje dosud otázku, víme však, že Jozef se jakoby zázrakem stal nejlepším přítelem římského císaře, jeho chráněncem, dostal od něj dům, peníze a významné postavení, a přestěhoval se do Itálie. Tam také sepsal všechny své knihy, zejména spisy O válce židovské a Židovské starožitnosti, z nichž se můžeme o této etapě dějin dočíst.
Nehledě na pozoruhodné životní osudy a peripetie, stojí za zmínku, že Jozef žil v 70.-90. letech prvního století v Římě v době prvotního křesťanství a právě v době sepisování evangelií. Knihy Nového zákona, jak se za to má, byly sepisovány právě v době Josefova života, a možná právě v Římě. Jozef se o křesťanech jeho doby nikdy nezmínil, těžko však si lze představit, že by o nich nevěděl, ani že by s nimi nebyl ve styku. Vždyť to byli jeho krajané v cizím městě. Navíc s podobným pohledem na svět. Byli to pak také právě první křesťané, kteří jeho knihy přepisovali a šířili.
Na druhou stranu byl Jozef všemi židy urputně nenáviděn a označován za zrádce. Ti paradoxně o jeho knihy neměli zájem. Ačkoliv byl Jozef v Římě obhájcem židovství, byl samotnými židy odmítán, vnímán jako kolaborant. A přímo zde se rodí křesťanská církev. Dává to nějakou souvislost?
Jozef píše také o této své příhodě: Po válce podle svých slov našel při cestě do Jeruzaléma spoustu ukřižovaných zajatců a mezi nimi prý "tři příbuzné", o které u císaře prosil, aby mu je dal, a ten je dovolil sejmout. Dva zemřeli, třetí však po sundání z kříže podstoupil léčení a zůstal na živu*. V evangeliích se píše, že Ježíš byl ukřižován se dvěma dalšími (lotry), a zatímco oni zemřeli, Ježíš po sundání z kříže obživnul.
Takových souvislostí a náhod bychom při důkladnějším bádání nalezli více.
Další zajímavé znaky Jozefova díla: Jozef ve svých knihách hovoří o dvaceti různých Ježíších. Většinou se jedná o zbojníky, povstalce, samozvance, falešné proroky, poblouznilce a lotry. Žádné senzační zprávy o Kristovi, Synu Božím, zázracích, apoštolech, tak jak je známe z evangelií. Na všech těch tisíci stránkách svých spisů je jen pár stručných zmínek. Ale aspoň že ty - jen díky jim víme, že Ježíš, Jan Křtitel a Jakub byly historické postavy, že vůbec skutečně existovali, protože to jsou o nich jediné zmínky vůbec. Je evidentní, že v Josefově době bylo Ježíšovo křesťanské hnutí sice známo, bylo však z hlediska národních událostí nevýznamné. Důležitý je také fakt, že jej Josef, i všechny tři osoby, hodnotí kladně.
Zajímavostí je také skutečnost, že Jozef, stejně jako ostatní židé, na základě biblických proroctví očekával mesiáše, podle něj jím však byl římský císař Titus, což je poněkud zvláštní a naprosto to odporovalo židovským tradicím.
Možná se vám zdá, že celá záležitost kolem Jozefa Flavia a křesťanství vzbuzuje pouze stále více nejasností a otázek je nyní ještě více než na začátku. Ale kdybychom šli dále, můžeme všechny nejasnosti ještě znásobit. Muž, který v evangelickém vyprávění prosí Piláta o vydání těla ukřižovaného Ježíše, se jmenuje také Jozef. Kdo byl tento tajemný Josef z Arimatie, o němž se píše, že byl bohatým a vlivným mužem, radním, významným knězem a tajným stoupencem Krista, jenž s nimi očekával Boží království? Prý to byl on, kdo se ujal Kristova těla a sám jej pochoval. Všimněte si, že to nebyli jeho blízcí a učedníci, ale nějaký úplně cizí člověk, který se Kristova těla ujal.
Samozřejmě, Ježíšův příběh se odehrával o generaci dříve než Jozefův, avšak také evangelia stejně tak jako Jozefovy knihy byly shodně napsány generaci až dvě po Ježíšovi. Nikdo z jejich čitatelů Ježíše osobně neznal, navíc všechny tyto spisy vznikly v Řecku a Římě. Katolická křesťanská církev také vzniká, nikoliv v Izraeli, jak bychom očekávali, ale v Římě. Jaký je tedy závěr? Pouze ten, že celý příběh zůstává nerozřešenou hádankou.

*citáty a uvedené údaje jsou převzaty z knihy: Josephus Flavius. O starobylosti Židů. Můj život. Antická knihovna.
18.11.2014 19:49:10
thovtovamoudrost

"Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale neměl přitom lásku, jsem jako zvučící kov a řinčící plech.
Kdybych měl dar promlouvat z vnuknutí, rozuměl všem tajemstvím, ovládal všechno, co se může vědět, a víru měl v nejvyšší míře, takže bych hory přenášel, ale neměl lásku, nejsem nic.
A kdybych rozdal v almužnách všechno, co mám a (pro druhého) do ohně skočil, ale neměl přitom lásku, nic mi to neprospěje."
(Sv. Pavel, Kor. 13.)

Moudrost překonávající propasti času
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one