Křesťanství, filosofie, hermetismus a další duchovní texty.Evangelia, rozpravy, pověsti. Egypt. Náboženství, historie, spiritualita.

Dávní vládcové a králové

Dávní lidé a králové - obrázek

Dávní lidé a králové - obrázek

Podle Starých řeckých bájí a pověstí E. Petišky.

Lidští vládcové bývali v dávných dobách mocní a často velmi pyšní. Dokládají to dochovalé pověsti. Jejich pýcha a bezmezné sebevědomí a pohrdání božskými zákony je však dovedly k pádu a zle je potrestaly, když se neúspěšně snažili soupeřit s bohy a snažili se je přelstít, sami se považujíce za bohy. Mnoho legend vypravuje o tom, jak velcí a bohatí králové, hrdinové i polobozi padli boží rukou a byli svrženi z blažené země do krutého podsvětí. Tím se zároveň líčí i naše minulost a náš původ.

Pověsti vypravují o bájné kouzelné zemi jménem Arkádie, kde v době před potopou lidé žili podobni bohům a měli mocné a zpupné vládce. Byli samolibí, neuctívali bohy, byli falešní a lstiví. Pro svůj prospěch se nezdráhali těch nejhorších skutků. Přitom si mysleli, že je nemůže nic postihnout a nic jim za to nehrozí; jejich skutky jim projdou nepovšimnuty. Vraždy pro bohatství byly mezi nimi v té zkažené době běžné a jeden nemohl druhému věřit, neboť všude vládla zrada a závist. Jen chudí a obyčejní lidé se báli bohů a modlili se za spásu a odpuštění prohřešků své země. Tak nějak vypadala situace za rozkvětu lidské civilizace před potopou.

To také zjistil Bůh, když jednoho dne tajně navštívil tuto prokletou zemi a byl z toho smutný a rozhněvaný.

Tehdy vládnoucí arkadský král Lykaon se lidem věřícím v bohy smál a říkal jim, že jsou blázni, že se sám svým důvtipem dokáže zmocnit Boha a přemůže ho. Vymyslil ve svém srdci hrozný plán a když Zeus vstupoval do bran královského města - Théb, Lykaon o tom věděl a pozval ho na večeři, aby ho pohostil. Předtím dal přivést nejopovrženíhodnějšího otroka a zločince, dal ho zabít a uvařit. Připraviv z něj pokrm, nabídl ho Bohu, aby on, okusiv ho, usnul a zemřel. Když však byly Diovi přineseny mísy s uvařeným lidským masem, Zeus se rozzuřil a spálil celý palác a Lykaona proměnil ve vlka. Protože toužil se zmocnit božské krve, od té doby bloudí světem jako lačný démon toužící po krvi.

Ještě v dávnější minulosti žil další z neobyčejných lidí - Tantalos. Vlastnil velké množství zlata a majetku, a vše, tam kde žil, bylo zlaté. Zlatý byl celý jeho palác i šaty měl zlaté. Nadto byl miláčkem bohů a byv zahrnován jejich přízní, stoloval s nimi na hoře Olympu, kde pil nektar s bohy a jedl božskou ambrosii. Přestože nebyl jedním z nich, směl naslouchat všem jejich rozpravám a žít v jejich blízkosti. Tak tento člověk podobný bohům zpyšněl a zatoužil pokoušet je. Nic se neobávaje, vzal z božího chrámu zlatého psa a ukryl ho u sebe. A říkal: "Nic jsem nevzal. Stěžují si snad bohové?" A pro sebe si říkal: "Bohové mě přeci nepotrestali, možná si toho vůbec nevšimli. Nejsou všemocní ani vševědoucí, mohu je obelstít," myslel si, a jeho odvaha rostla. Také odnášel božský nápoj a pokrm ze stolu bohů a odnášel je dolů na Zem, lidem. Vysmíval se slabosti bohů a nakonec v šílené zpupnosti připravil bohům pokrm ze svého syna Pelopa, mysle si, že ho, nic nepoznavše, snědí.

Bohové se rozlítili, když to uviděli, a Tantalos se zděsil a poznal, že překročil míru jejich shovívavosti, jíž mu předtím trpělivě projevovali. Byl svržen do nejhlubší propasti Tartaru, aby tam trpěl za své činy v hrozných mukách a nekončící úzkosti. Jeho syn Pelops byl přiveden k životu, ale šťastný nebyl. Rod lidských synů byl poznamenán prokletím a ještě mnoho utrpení jej čekalo.

Tantalos, spřízněný s bohy, po sobě zanechal dceru, která vládla zemi s králem Amfionem. Amfion byl slavný svou hrou na lyru a podobně jako Orfeus dokázal zvuky své lyry hýbat balvany i celými skálami. Niobe byla pyšná na svůj původ a bohatství svého paláce. Také byla neobyčejně krásná. Nejvíce ale byla pyšná na svých sedm dcer a sedm synů. Když viděla obyčejné lidi obětovat bohům, smála se jim a nařídila, aby uctívali ji, neboť je krásnější a vznešenější než bohyně.

Když uslyšela bohyně Leto, že byla potupena lidskou ženou, a že lidé se sami uctívají jako by byli bohové, požádala své děti, aby ji pomstily. Artemis a Apollon vyšli a její děti do jednoho postříleli. Niobe samotná žalem zemřela - stala se mrtvým kamenem

Další kralevic zpupných lidských synů byl Sisyfos. Dosáhl takové moci a poznání, že věřil, že ovládne i bohy. Hledal způsob, jak si zajistit nesmrtelnost. Vychytralou taktikou si zajistil neoprávněný zdroj síly pro svůj palác a poroučel i duchům a démonům a vysílal je bojovat proti Diovi, nejvyššímu z bohů. Zeus nařídil Smrti, aby Sisyfa zahubila, ale lstivý Sisyfos ji dokázal spoutat a držet ji v poutech. Svým nadmíru prodlouženým životem budil nevoli bohů. "Sisyfos zvrátil všechen pořádek," řekl Vládce bohů a vyslal k Zemi boha války Area, aby učinil nápravu. Bůh Ares zaútočil a osvobodil Smrt z jejích pout a ta se vydala chopit se Sisyfa. Ten však již připravil lest, aby unikl z podsvětí, když by zemřel. A vskutku, když se tak stalo, pod falešnou záminkou unikl a vrátil se do svého paláce, kde bujaře oslavoval. Smrt a boží odplata jej však nakonec stejně dostihla, i když jí dlouho vzdoroval. Trestu v Tartaru neunikl.

Podobně ambiciózní byl i král a hrdina Bellerofontes, Sisyfův vnuk, který nezapřel dědovu lstivou, důvtipnou mysl a chrabrost. Když při dřívějších dobrodružstvích získal okřídleného koně Pegasa, usmyslil si jednou, že s jeho pomocí vylétne do nebe až k nejvyšším bohům a stane se jim rovným. Když svou vůlí donutil koně vyletět až k nebi, vzepřel se a ve velké výšce svého jezdce shodil; do nebe odletěl sám. Bellerofontes spadnul z nebe na Zem do hluboké bažiny, kde i zůstal.

Třetí z thébských králů, Pentheus, byl také jedním z potrestaných mocných panovníků. Byl vnukem prvního člověka, třetí po Kadmovi a syn potomka draků. Vzhledem k dračí krvi byl povahou velký válečník neuznávající žádné bohy a pohrdající jimi. Jednoho dne do jeho království pronikl v podobě krásného chlapce Bakchos - bůh vína a veselí a lidé se radovali a následovali ho zpívajíce a tancujíce. Král byl rozlícen a toužil ho spoutat a zničit. Když vyšel ven, byl však stižen šílenstvím a ve zmatku vylezl na strom. Když se pak přiblížil průvod bakchantek, porazili ten strom a krále krutě ubili. Tak padnul Pentheus a lidé žili šťastněji.

Tyto a jiné příběhy se udály v dávných dobách, v časech božských synů a nebeských hrdinů. Lidský rod vzešlý z dračí setby smíšené s božskou krví na sebe svrhl mnohá utrpení a tresty, když se odvrátil od bohů a vesmírných zákonů. Když zlovolnost dosáhla neúnosné míry, seslal Bůh na Zemi potopu a spláchl všechna lidská sídla. Lidé od té doby již nikdy nedosáhli takového postavení, jaké kdysi mívali, když žili v blízkosti bohů, a příběhy z předešlého věku se staly legendami a pohádkami.

12.03.2012 19:35:12
thovtovamoudrost

"Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale neměl přitom lásku, jsem jako zvučící kov a řinčící plech.
Kdybych měl dar promlouvat z vnuknutí, rozuměl všem tajemstvím, ovládal všechno, co se může vědět, a víru měl v nejvyšší míře, takže bych hory přenášel, ale neměl lásku, nejsem nic.
A kdybych rozdal v almužnách všechno, co mám a (pro druhého) do ohně skočil, ale neměl přitom lásku, nic mi to neprospěje."
(Sv. Pavel, Kor. 13.)

Moudrost překonávající propasti času
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one