Křesťanství, filosofie, hermetismus a další duchovní texty.Evangelia, rozpravy, pověsti. Egypt. Náboženství, historie, spiritualita.

Herodotos a jeho vliv na dějiny

th.jpg
Je historickým neštěstím, že vědomosti o egyptské historii a kultuře byly po celé dějiny čerpány od tohoto řeckého autora, který je bohužel jako první přinesl západnímu světu, a který tím dějepisectví poskytl tu nejhorší "medvědí službu", když deformoval povědomí o Egyptu tak, že dodnes je vnímán naprosto falešně a nepravdivě.

Byl to právě Herodotos, který jako první popsal ve svém díle "Dějiny", že pyramidy byly stavěny statisíci zbídačenými otroky pod biči zhýralých faraonů, a že kvádry tahali lany a kladkostroji vyzdvihovali po stupních do výše po dobu dvaceti let, jež stavba trvala.

Pokud odhlédneme od jeho historie Řeků a válek s Peršany, jeho egyptská historie není ničím více, než jen snůškou sprostých a plytkých historek, výmyslů a nepovedených spekulací. Už při letmém prozkoumání jeho textu se naprosto jasný vyjeví fakt, že Herodotovo vypravování se vůbec v ničem neshoduje s tím, co o Egyptu víme. Panovníci Egypta jsou v těchto nejapných historkách líčení jako nejhorší barbaři, zločinci, tyrani a chlípníci. O většině králů od počátku egyptských dějin se například vyjádřil, že "se nevyznamenali žádnými činy a že tedy nijak nevynikli", aniž by se o nich více zmiňoval, čímž vymazal celou slavnou faraonskou historii. Pyramidám věnuje jen pár řádků, zatímco popisuje kdekterou hloupost a lidové povídačky. Náboženství úplně vynechává, nebo mu dává řeckou podobu. Zkrátka, vše je v jeho líčeních zcela zpřevráceno, a jeho dílo působí jako záměrná snaha o zničení skutečných dějin tohoto národa a přepsání jeho paměti.

Je s podivem, že jeho "Dějiny" byly brány vážně a jako pramen faktů o egyptské kultuře. Je možné, že v Herodotově době již byl Egypt v takovém kulturním úpadku, jaký popisuje, a že sám již neměl nic společného s faraonskou minulostí, nebo se sám od ní odvracel a nerozuměl již odkazu svých předků. Dávný slavný národ byl již nahrazen jinou kulturou, v dějepiscově podání odpovídající spíše kultuře židovské, přičemž již částečně pořečtěné. Pokud je to tak, může to být vysvětlení, proč Herodotovy dějiny Egypta jakoby popisovaly úplně jiný svět, zcela neodpovídající tomu, o čem hovoří dochovavší se faraonské památky. Naštěstí všechny nápisy a texty nebyly zničeny a my můžeme číst autentické výpovědi o tehdejší době. Naštěstí nebyly rozebrány všechny budovy a díky mohutnosti velkých staveb ani ty nemohly být odstraněny, a tak i dnes stojí, i když často již jen v ubohých troskách, a vypovídají úplně jiný příběh, než jaký nám předkládá Herodotos a další helénističtí dějepisci. Díky rozluštění hieroglyfického písma můžeme ocenit rozvinutost a moudrost mýtické společnosti dávného Egypta, aniž bychom se nechali ošálit zpřevrácenými falešnými verzemi naší minulosti.

Jediné tři zajímavější pasáže jsou ty týkající se délky egyptských dějin, již Herodotos udává, podle údajů od egyptských kněží, na více než jedenáct tisíc let, dále zmínka o dvou pyramidách a obrovském jezeře, které se prý nacházely kdesi v západní poušti, dnes ztracené, a nakonec popis "labyrintu", který stál v blízkosti onoho jezera, o němž říká, že "překonává i pyramidy". Zde uvádím úryvek:
 

 [142] ...Až po toto místo mého líčení mluvili Egypťané a kněží. Při tom poukazovali na to, že od prvního krále až po tohoto kněze Héfaistova, který kraloval naposled, žilo tři sta jedenačtyřicet generací lidí a každá měla své velekněze a krále ve stejném počtu. Tři sta lidských generací znamená ovšem deset tisíc let, protože tři generace připadají na sto let. Jedenačtyřicet zbývajících generací, které přesahují přes tři sta, představuje tisíc tři sta Čtyřicet let. Za jedenáct tisíc tři sta čtyřicet let prý se žádný bůh nezjevil v lidské podobě. Nic takového prý se nestalo ani za těch, kdo byli dříve či později ostatními egyptskými králi. Za tu dobu prý čtyřikrát slunce nevycházelo na svém obvyklém místě*; tam, kde dnes zapadá, vycházelo dvakrát, a kde dnes vychází, tam dvakrát zapadalo; přitom však nepovstaly z toho v Egyptě žádné změny, ani pokud jde o plodiny země či řeky, ani pokud jde o nemoci a úmrtí.

[143] Před časem vypočítával dějepisec Hekataios v Thébách svůj rodokmen a dovozoval svůj původ od boha jako šestnáctého předka, a tu učinili kněží Diovi totéž, co učinili se mnou, aniž jsem jim zevrubně uváděl svůj původ. Uvedli mě do veliké síně, ukázali mi a odpočítali tolik dřevěných soch, kolik jsem si řekl. Každý velekněz tam totiž staví za svého života svou podobiznu. Jak kněží odpočítávali a ukazovali, dokládali mi, že každý je synem svého otce, a prošli od podobizny posledního zemřelého, až mi je ukázali všechny. Když Hekataios vypočítával svůj rodokmen a navazoval na " oha jako na šestnáctého předka, ukázali a vypočítali mu oni svůj rodokmen a neuznali jeho názor, že se může člověk narodit z boha. Vypočítávali své předky tak, že o každé soše prohlašovali, zeje to pirómis narozený z pirómise; tak došli až ke třem stům pětačtyřiceti sochám pirómisů narozených z pirómisů a neodvozovali svůj původ od žádného boha ani héróa. Pirómis znamená po řecku člověka dobrého a krásného.

[144] Dokazovali, že všichni ti, jejichž sochy tam stály, byli dobří a krásní, ale od bohů zcela odlišní. Před těmito lidmi prý vládli v Egyptě bohové a bydlili s lidmi pohromadě a jeden z nich měl vždycky nadvládu. Naposledy ji měl Oros, syn Osirisův, kterému Řekové říkají Apollón. Ten přemohl Tyfóna a byl posledním božským králem v Egyptě. Osiris je po řecku Dionýsos.

[145] V Řecku se za nejmladší z bohů považují Héraklés, Dionýsos a Pan, u Egypťanů však je Pan nejstarší a patří mezi osm nejdříve jmenovaných bohů, Héraklés pak patří mezi druhých takzvaných dvanáct bohů a Dionýsos do třetí skupiny, která se z dvanácti bohů zrodila. Shora jsem uvedl, kolik uplynulo podle Egypťanů let od Hérakla k Amasiovi; od Pana je prý to ještě více a od Dionýsa méně, od toho počítají až po krále Amasia patnáct tisíc let. Egypťané tvrdí, že to vědí přesně, protože odedávna léta počítají a zapisují. Od Dionýsa, o kterém se praví, zeje synem Semely, dcery Kadmovy, uplynulo až do mých Časů asi šestnáct set let, od Hérakla, syna Alkménina asi devět set let a od Pana, syna Pénelopina (podle Reků prý se totiž Pan narodil z Pénelopy jako syn Hermův) uplynulo méně než od trójské války, asi tak osm set let.

[146] Pokud jde o oba poslední, nechť si každý vybere, které pověsti raději věří. Já jsem o tom své mínění řekl. Jestliže , je totiž bylo možno spatřit a jestliže i oni v Řecku zestárli, totiž Héraklés, syn Amfitryónův, dále Dionýsos, syn Semelin, ! a Pan, syn Pénelopin, pak lze říci, že i oni byli lidmi a že byli l pojmenováni podle dřívějších bohů. O Dionýsovi Řekové vypravují, že si ho hned po narození Zeus zašil do stehna a odnesl ho do Nysy, která je nad Egyptem v Aithiopii; o Panovi nedovedou říci, kam se po narození dostal. Mně je z toho jasné, že Řekové poznali jejich jména později nežli jména ostatních bohů. O jejich původu vykládají teprve od té doby, kdy je poznali.

[147] Toto vše vypravují sami Egypťané. Nyní povím, co o té zemi vykládají jiní lidé a v čem se s nimi Egypťané shodují. Leccos však přidám i z vlastního pozorování. Když se Egypťané osvobodili po vládě kněze Héfaistova, rozdělili celý Egypt na dvanáct dílů a ustanovili si dvanáct králů, protože nedovedli nikdy žít bez krále. Tito králové ¦ se spojili vzájemnými sňatky a dohodli se, že se nebudou navzájem zbavovat vlády ani nebudou bažit po tom, aby jeden měl více než druhý, a že budou navzájem co nejvíce zachovávat přátelství. Tyto zásady si ustanovili a bedlivě je dodržovali proto, že se jim hned zpočátku dostalo věštby, když nastoupili k vládě, že ten z nich, kdo vykoná úlitbu v Héfais-tově chrámě z bronzové číše, se stane králem celého Egypta. Chodili totiž do všech chrámů společně.

[148] Usnesli se, že po sobě zanechají společný památník, a jak se dohodli, dali postavit labyrint nedaleko nad jezerem Moiris u města zvaného Město krokodýlů. Viděl jsem jej a nedostává se mi slov. Kdyby někdo sečetl stavby a umělecká díla po celém Řecku, ukázalo by se, že úhrn námahy a nákladů na ně je menší, než kolik bylo třeba na tento labyrint; a přece jsou chrámy v Efesu a na Samu pamětihodné. I pyramidy byly nad pomyšlení veliké a každá z nich se vyrovnala mnohým i velikým stavbám řeckým, labyrint však překonává i pyramidy. V labyrintu je dvanáct krytých dvoran s branami proti sobě navzájem. Šest je jich obráceno k severu, šest k jihu a těsně na sebe navazují. Zvenčí je obklopuje společná zeď. V labyrintu jsou dva druhy místností, jednak podzemní, jednak nadzemní nad nimi; na počet je jich tři tisíce, po patnácti stech obojího druhu. Nadzemní místnosti jsme sami viděli, protože jsme je prošli a mluvíme o tom, protože jsme si je sami prohlédli. O podzemních místnostech však jsme se dozvěděli jen z rozhovorů. Egyptští dozorci nám je nechtěli za žádnou cenu ukázat; pravili, že jsou tam uloženy rakve králů, kteří tento labyrint původně dali postavit, a posvátných krokodýlů. Proto tedy mluvíme o spodních místnostech jen z doslechu, ale horní místnosti, které jsou velkolepější, než jakékoli lidské dílo, jsme sami viděli. Vstupní brány do sálů a křivolaké zákruty ve dvoranách, všude pestře barevné, poskytovaly tisíceré divy těm, kdo putovali ze dvorany do místností, z místností do sloupových síní, ze sloupových síní do jiných sálů a z místností do dalších dvoran. Všude byl kamenný strop, stejně jako stěny, po stěnách plno vytesaných obrazů, kolem každé dvorany bylo sloupořadí z bílého mramoru s kameny spojovanými co nejdokonaleji. U rohu, kde labyrint končí, stojí čtyřicetisáhová pyramida, na které jsou vytesány veliké postavy. Vstup do ní byl vybudován pod zemí.

[149] I když je ten labyrint takový, ještě větším divem je tak zvané Moirisovo jezero, u kterého je labyrint zbudován. Jeho obvod měří tři tisíce šest set stadií, což je šedesát schoi-nů, tedy stejná délka, jakou má egyptské mořské pobřeží. Jezero se táhne daleko k severu i k jihu a v místě, kde je nejhlubší, má hloubku padesáti sáhů. Je na něm samotném jasně patrno, zeje uděláno a vykopáno lidskou rukou, neboť přibližně uprostřed jezera stojí dvě pyramidy, které vyčnívají nad vodu každá o padesát sáhů, a druhých padesát sáhů zasahují svou stavbou hluboko pod vodu. U obou stojí kamenný kolos sedící na trůně. Tím způsobem jsou pyramidy vysoké sto sáhů, kterýchžto sto sáhů se rovná jednomu stadiu o šesti plethrech, počítáme-li sáh po šesti stopách nebo čtyřech loktech a stopu po čtyřech pěstích nebo loket po šesti pěstích. Voda v jezeře není vodou pramenitou (neboť tamní krajina je úplně bez vody), nýbrž přivádí se kanálem z Nilu. Po šest měsíců teče z řeky do jezera a šest měsíců zase z jezera do Nilu. Když vytéká z jezera ven, tehdy dává po šest měsíců na výtěžku z rybolovu po jednom talentu stříbra denně do královského paláce; když voda vtéká dovnitř, činí výtěžek jen dvacet min.

...
 

  


 

18.06.2014 16:40:56
thovtovamoudrost

"Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale neměl přitom lásku, jsem jako zvučící kov a řinčící plech.
Kdybych měl dar promlouvat z vnuknutí, rozuměl všem tajemstvím, ovládal všechno, co se může vědět, a víru měl v nejvyšší míře, takže bych hory přenášel, ale neměl lásku, nejsem nic.
A kdybych rozdal v almužnách všechno, co mám a (pro druhého) do ohně skočil, ale neměl přitom lásku, nic mi to neprospěje."
(Sv. Pavel, Kor. 13.)

Moudrost překonávající propasti času
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one