Křesťanství, filosofie, hermetismus a další duchovní texty.Evangelia, rozpravy, pověsti. Egypt. Náboženství, historie, spiritualita.

Pojetí duše a reinkarnace ve starořeckém filozofickém myšlení

Pojetí duše a reinkarnace ve starořeckém filozofickém myšlení - obrázek

Pojetí duše a reinkarnace ve starořeckém filozofickém myšlení - obrázek

L. Zelinka.

Téma duše, bohů, nesmrtelnosti, smyslu života a roli člověka v tom všem je jedno z nejdůležitějších v řecké filosofii vůbec. Nejprve je třeba říci, že existenci bohů a duše bral každý řecký filosof jako danou a nezpochybnitelnou. I "atomista" Epikúros považuje existenci bohů za "samozřejmě jistou".[1] Otázky, kterými se filosofové zabývali, se mohly týkat např. složení, povahy, charakteru duše nebo bohů, nikoliv však existence; první z "atomistů" a Epikúrův předchůdce - Démokritos např. tvrdí, že duše je teplá a ohnivá a je tvořena z atomů kulatých a hladkých, tedy jemné a snadno se rozptylující hmoty.[2],[3] Herakleitos zase, že duše je dílem z ohně a dílem z vody. Pythágorás ve svém učení rozlišoval tři druhy bytostí: Lidi (duše), bohy, a daimony, což je ve starověkém Řecku od nejstarších dob až do nástupu křesťanství běžně rozšířené a přijímané pojetí, jež žádný největších myslitelů a filosofů té doby nezpochybňoval. Duši byly připisovány všechny lidské "duševní" schopnosti jako myšlení, cítění, emoce, touhy, žádosti či představy.[4] Bylo to pojetí vycházející z nejdávnějších mýtů a legend i od různých zasvěcenců, mágů a náboženských myslitelů z Řecka i zahraničí (od barbarů).

Možná nečekaně bylo taktéž rozšířené i chápání reinkarnace, tak jak ji v současnosti podává např. hinduismus a východní náboženství. Většina myslitelů dávného a klasického Řecka operovala s pojmy jako odchod duše z těla, přechod do záhrobí, život na druhém břehu, očišťování duše a znovuzrození. Početné příklady se nacházejí v pohádkách a bájích jako o Odysseovi nebo Orfeovi.[5] Z filosofů, kteří nesouhlasili s převtělováním, byl např. Epikúros. Ale ani on, jak bylo řečeno, nepochybuje o skutečnosti duše a Boha. Epikúros nenapadá ani nesmrtelnost duše (člověka), tvrdí jen, že člověk je sám sebou, dokud žije a smrt se ho netýká. Je nesmrtelný, protože ve chvíli smrti se duše rozplývá v nekonečnosti, kde již neexistuje smyslové vnímání a tedy ani člověk zde již neexistuje. Pro člověka zde tedy již není místo, a tedy nemůže "zemřít".[6]

Zcela opačně vykládá "život po smrti" Platón, jako největší autorita, co se týče znalostí v této oblasti. Ve spise Faidón se obsáhle a zasvěceně hovoří o umírání a věcech s ním spojeným. Duše se po "smrti" od těla oddělí a putuje do Hádu - záhrobního světa, kde zažívá nové další zkušenosti: "Vypravuje se tak, že každého, když zemře, jeho vlastní daimón, kterému byl přidělen za živa, se snaží vésti  na to jisté místo, na kterém se musí shromáždění podrobit soudu a pak se ubírat do Hádu s oním vůdcem, kterému je uloženo dovésti zemřelé odsud na onen svět."[7] Jako místa spočinutí existují řecké obdoby pekla a nebe, jež si duše vybírá podle svého chování na zemi.

Citujme Platóna ve spise Faidón: "Když přijdou zemřelí na místo, kam každého přivádí jeho daimón, nejprve se podrobí soudu, a to i ti, kteří prožili život krásně a zbožně, i ti, kteří ne. A o kterých se uzná, že žili prostředně, odeberou se k Acherontu, vsednou na lodi pro ně určené a na těch přicházejí k jezeru. Tam přebývají, a jestliže se někdo něčím provinil, očišťujíce se snášením trestů za své provinění, zbavují se svých vin, za dobré pak činy dostávají odměny, každý podle své zásluh. O kterých se však uzná, že…", atd. Nenapravitelní jsou uvrhováni do Tartaru, a naopak…"o kterých se však uzná, že vedli život vynikajícím způsobem zbožný, to jsou ti, kteří jsou od těchto podzemních míst jakoby od žalářů osvobozováni a zprošťováni, kteří přicházejí vzhůru do čistého obydlí a usazují se na oné skutečné zemi. Z těchto pak samých ti, kteří se dokonale očistili filosofií, žijí pro všechen potomní čas naprosto bez těl a přicházejí do příbytků ještě krásnějších, než jsou tyto…"[8] Duše určené ke znovuzrození podle Pýthagory putují na Měsíce, kde čekají, než je jim určeno znovuzrodit se na Zemi.[9]

Důležitá věc je zde existence "nebe", tedy jakési sféry nad (a pod, pak hovoříme o podsvětí) naším světem, kde žijí božské bytosti, nebeští daimoni a nanebevzaté lidské duše. Chápání vyšších světů není zcela jednolité a jednoduché: Můžeme jím chápat např. noetický svět v Empedoklově pojetí, tedy "božský svět", harmonický svět na rozdíl od našeho nedokonalého. Může jím být Platónův svět idejí, tedy podobně pojímaný svět tvořený "dušemi" (podstatami) věcí žijícími si vlastním životem a projevující se v pozemské realitě pouze zprostředkovaně a nedokonale. Samotný Platón však hovoří ještě o jedné podobě světa "nad námi", a to nad námi doslova. Hovoří (slovy Sókrata) o Zemi existující "nad" naší zemí, tak jako hladina moře je "nade" dnem, kde se pohybují mořští živočichové a nevědí o jiném světě nad svými hlavami. Tato vyšší Země je prý ta skutečná a je obydlena lidmi podobnými bohům, země blažených.[10] Nejedná se přímo o svět bohů, není to ale ani temný pozemský svět, je to něco mezi tím. Tento koncept připomíná (nejen) křesťanské pojetí mnoha vrstev "nebes".

Duše sama nepochází ze Země ani nemá hmotnou povahu, jak je očividné. Její povaha, jak je obecně přijímáno, je nebeská, pochází ze sfér nad Zemí. Pokud převedeme symbolické obrazy starých filosofů do současné řeči, řekli bychom, že podstatou duše je určitá energie, jako jedna z nejjemnějších vesmírných substancí, která není sama viditelná ani nezabírá žádné místo ve hmotě, můžeme pozorovat pouze její projevy, anebo ji pozorovat jako část sebe samého. Nezapomeňme totiž, že pojmy "duše" a "člověk" jsou u mnohých v podstatě nebo zcela totožné anebo značně zaměnitelné. Co se týká duše, týká se vlastně člověka samotného, anebo přesněji určité jeho části, která neumírá s tělem.

Ohledně vzniku duše Platón usuzuje, že vznikla ze světové duše Boha Otce. Ten stvořil bohy a dal jim schopnost tvoření, aby oni tvořili život. Synové Boží pak stvořili lidská těla z živlových částic a osídlili je božskými dušemi. Počet duší se údajně rovná počtu hvězd. Bohové si rozdělili Zemi a osídlili ji svými lidmi, jak je psáno pověstech a legendách.

Smrt samotná pro filosofy nepředstavovala hlavní problém. Odložení hmotného těla chápali spíše jako osvobození než zánik. Pokud se filosof ztotožní se svou duší a s tím, co je věčné, nezažívá smrt těla jako zahynutí nebo ztrátu. Je naopak odpoután od limitací a iluzí hmotné a smyslové existence a otevírá se mu celé spektrum nových možností a to, co mu bylo za života zahaleno nevědomostí, je po smrti odkryto. Tak chápal svou smrt i Sókrates, když nad číší bolehlavu učil své žáky (a hlavně Platona) a ujišťoval je o své radosti z konečného osvobození. [11]

Koncept uvězněné duše u Platóna a jiných je následující: Duše je svou povahou totožná s povahu nitra hvězd a odtud i pochází. Hvězdy jsou rodištěm i domovem duší ( a pravděpodobně i bohů a daimonů). Z hvězd duše sestupují do sfér planet a vybírají si nebo jsou jim určena k obývání hmotná těla nejvyspělejších příslušníků zvířecí říše (lidí). Některé duše sestupují dobrovolně, o některých se však hovoří jako o "padlých daimonech", kteří jsou za své zlé skutky uvrženi do "pekla", jak by řekli křesťané, neboli do našeho světa iluzí a smyslového prožívání. Kromě Platona ve spise Faidon podobně hovoří i Empedoklés, když říká, že daimoni jsou duše, které se dopustily chyb a padají do tohoto světa, jsou zde ve vyhnanství a bloudí zde a snaží se nalézt cestu zpátky. Anaxagoras prý tvrdil, že jeho vlastí jsou hvězdy.[12] Všichni jsme tak, podle Empedokla vyhnanci a cizinci v tomto světě a platíme zde za své chyby. Procházíme zde očišťováním za účelem následovného opětovného návratu. Z nebe svržený daimon prý musí bloudit 30 000 "dob", než splatí své dluhy.[13]

Pro Empedokla je převtělování samozřejmostí, když píše, že "není konec ve zhoubné smrti"[14] a že "já byl již chlapcem i dívkou, rostlinou i zvířetem."[15] Změní se jen skladba, ale nic nezaniká. Rozhodně ne duše, která je nesmrtelná.

Podobně je reinkarnace neboli metempsychosis skutečností pro slavného Pýthagoru, který se chlubil tím, že si pamatoval svá předchozí vtělení a i lidem okolo sebe díky své jasnozřivosti prozrazoval, kým dříve byli. Pýthagorovci byli vůbec zajímaví svými zvyky - znali křest, měli pět stupňů zasvěcení, věřili ve stěhování duší a znovuzrození, měli znalosti o pravěkém světě a o opakujících se katastrofách a kataklyzmatech vždy jednou za určený čas očišťující svět od hříchu. Mohli by být nazýváni "sekta" nebo "bratrstvo" nebo "lóže" jako předchůdci Templářů a Zednářů a pokračovatelé hermetické egyptské tradice. Mnoho řeckých hledačů moudrosti putovalo do Egypta učit se od kněží, do Babylonie, Persie za tzv. mágy, ale také až do Indie, kde mohli načerpat znalosti o převtělování. Znalosti o duši si jistě přinesli z velké části z Egypta.  Řecká moudrost také našla pokračovatele ve středověké alchymii.

Od dob klasického Egypta po novodobý hermetismus si můžeme všimnout, že zasvěcenci používali kódovaný jazyk, přičemž důvod je poměrně jasný. Utajené znalosti nesměly padnout nebo nebyly určeny do lecjakých rukou. Proto se používaly obrazy, metafory a obrazy uvnitř obrazů. Proslulý tím byl Hérakleitos, jemuž ani jeho současníci pořádně nerozuměli, a tak ho nazývali "Temný". Pýthagora též záměrně zatajoval skutečný význam svého učení, a tak zůstal vyjma hrstky nejbližších nepochopen. Empedoklés hovoří jasněji, i když básnickým jazykem, jak bylo tehdy zvykem. Nedocenitelným pro nás je v tomto ohledu Platón, který zcela bez jakéhokoli zastírání a zamlžování významu otevřeně hovoří o všech věcech pozemských i nebeských a je pro nás tedy důležitým zdrojem informací.

Zajímavý je např. koncept střídání "vesmírného dne a noci", přesněji dvou stavů ve vývoji světa[16] (podobné koncepty se objevují i v Hinduismu a staroslovanské mytologii). Ve zlaté době jsou lidé v péči daimonů a vše je v harmonii. Bůh sám řídí svět pohybem své vůle a každý člověk má svého daimona, jemuž je svěřen. V době temna jsou lidé ponecháni sami sobě a nevolí si tentokrát daimon člověka, ale člověk daimona. Odpovědnost zde má přitom volitel, Bůh jen přihlíží a není odpovědný, neboť člověk se rozhoduje na základě své svobodné vůle, která je neporušitelná. Úkolem člověka je "rozpomenout se" na svou božskou přirozenost a osvobodit duši ze zajetí. Milovníci vědění poznávají, že duše je v těle jako ve vězení, poznávají, že síla toho žaláře je vytvářena žádostivostí a že lidé sami jsou svými žalářníky. Filosofie jako nejvyšší věda, věda mudrců, se snaží člověka vyprostit z jeho pout. Radí, jak se odpoutat od těla, a osvojit si Božské. Ti, kteří žijí v iluzi a na tělesné úrovni, byli vždy považováni a označováni za "mrtvé", za "stíny", a to ještě "za života". Démokritos říkával, že "dlouho žít často neznamená žít dlouho, ale dlouho umírat."[17]  Vzpomeňme, že i Ježíš hovořil podobně obrazně o živých a mrtvých.

Živým se může stát jen ten, kdo najde cestu zpět a dosáhne svou duší mezi zářivé bohy a stane se sám "zjasněným héroem nebo daimonem".[18] Naopak, kdo neuspěje, zařadí se (nebo zůstane) mezi stíny, pozbude své paměti a bude pokračovat v životě v nevědomosti v řadě dalších zrození do mrtvého těla. Takové Pythagoras nazýval sóma, neboli "mrtvola", tělo, ve smyslu "hrob" či "vězení" na rozdíl od duše - psýché. Hádés, neboli svět mrtvých, je jich plný a je to místo temnoty, kterému se živí vyhýbají. Musíme přiznat, že mnozí řečtí filosofové byli značně namyšlení a považovali běžné lidi z tohoto důvodu za méněcenné a sami sebe někdy povyšovali i na bohy (Empedokles, Pythagoras apod.) a celkově se chovali nadřazeně. Na druhou stranu kolovaly legendy, že byli schopní řady zázraků, např. léčit, křísit mrtvé, nebo předpovídat budoucnost, určité praktické schopnosti tedy díky svému poznání měli.

Osvětleme si ještě pojem "daimon", neboť může svádět ke ztotožňování se slovem "démon", což není přesné pochopení. Daimon ve smyslu Sókratově, Platonově i, dá se říci ostatních, je duchovní nehmotná bytost, která je rozumná a živá jako člověk, ale naleží do světa vyššího než je svět pozemský. Pythagoras hovoří o "daimonech lidských", "daimonech nebeských", smrtelných a nesmrtelných daimonech, Platon o "padlých daimonech", Empedokles o "svržených daimonech" a Sokrates o osobních daimonech (daimonia) a strážných daimonech. V dnešní době bychom daimony asi nazvali "anděly". Jedná se o bytost mezi Bohem a člověkem, skrze kterou se Bůh s lidmi stýká.

Samotný člověk ve své přirozenosti má podobu daimonskou, nebo jinak: Alespoň určitá jeho část je daimonská. Tedy část spojující člověka s Bohem, s tím nejlepším z něj, náležící do říše božského. Ve spise Politikos Platon uvádí: "Kdykoli v duších vzniká skutečně pravdivé mínění, dobře upevněné, o věcech krásných, spravedlivých, dobrých, i o jejich opaku, pravím, že vzniká něco božského v daimonské složce člověka."[19] Lidská bytost (a její duše) od počátku vyjití z božské Jednoty (ideálního stavu) touží po návratu do přirozenosti ve světě, kde nepanuje oddělenost a nevědomost. Instinktivně se tedy každý žijící člověk touží opět spojit se svou podstatou a nabýt původního stavu. Univerzální síla přitahující všechny stvořené části Božské duše k sobě je nazývána Láskou, neboli Erotem.[20] Na pozemské rovině je pozorována v animální pudové podobě, skutečná láska je však platonická, náležící nebeské sféře a její povaha je božská, skutečná, pocházející z ideálního světa Jednoty, vede člověka ke kráse a harmonii, jakožto božským projevům, kde je i vrcholné Dobro. Duše se pak dotýká Boha ve chvílích osvícení.

Úkolem filosofie (alespoň za časů řeckých myslitelů) bylo pomoci člověku se rozpomenout na jeho daimonskou podstatu a původ v božské nesmrtelnosti a umožnit mu osvobození z koloběhu zrození a umírání. O tom, jaký má být správný filozof se můžeme dočíst v Platónově spise Milovníci. Duchovní alchymie je založena na očistě duše a na ctnostném životě, tak, aby se ona mohla vrátit do příbytku své hvězdy. Osvobozená a probuzená duše zažívá stav nazývaný Epikúrem eudaimonia, neboli stav božského způsobu žití, dokonale harmonický a osvobozený od strachu, starostí, iluzí a žádostí. Shodně podle Platóna a Pythagora má život vést k obnovení skutečného vnímání vedoucího k životu jako zbožštělá lidská duše. doporučují tedy vést ctnostný život, zdokonalovat se a pečovat o svou duši. Při tom má být filosof veden Erótem a Pravdou, neboť "pravda jediná činí lidi podobné bohům."[21]

Prameny:

ARISTOTELÉS. O duši.  

EMPEDOKLÉS. Očišťování                                                                           

EMPEDOKLÉS. O přírodě                                                                                

EPIKÚROS. List Menoikeovi

PLATÓN. Faidón.

PLATÓN. Kritias.

PLATÓN. Politikos.

PLATÓN. Symposion

PORFYRIOS. Život Pýthagorův.

Literatura:

Člověk a příroda [Aristotelés, z řec. přel. A. Kříž]. Praha: Svoboda, 1984.

DE CRESCENZO, L. Příběhy starší řecké filozofie: Pythagoras, Herakleitos a ti druzí. Praha: Dokořán, 2010.

DIETZFELBINGER, K. Školy mystérií. Praha: Volvox Globator, 2001.

Epikúros, Publilius Syrus, Myšlenky [z řeč. přel. J. Ludvíkovský, Z. K. Vysoký]. Praha: Svoboda, 1970.

Euthyfrón, Obrana Sókrata, Kritón, Faidón, Kratylos, Theaitétos, Sofistés, Politikos [Platón, z řec. přel. F. Novotný]. Praha: Oikoymenh, 2003.

PETIŠKA, E. Staré řecké báje a pověsti. Praha: SNDK, 1964.

Pýthagorás ze Samu [Porfyrios, Jamblich, Zd. Kratochvíl, D. Ž. Bor]. Praha: Trigon, 1999.

RICKEN, F. Antická filosofie. Olomouc: Nakl. Olomouc, 1999.

Zlomky, 2. díl [Empedoklés, T. Vítek]. Praha: Herrmann a synové, 2006.



 

[1] EPIKÚROS. List Menoikeovi. In Epikúros, Publilius Syrus, Myšlenky [z řeč. přel. J. Ludvíkovský, Z. K. Vysoký]. Praha: Svoboda, 1970, s.16.

[2] DE CRESCENZO, L. Příběhy starší řecké filozofie: Pythagoras, Herakleitos a ti druzí. Praha: Dokořán, 2010, s.164.

[3] ARISTOTELÉS. O duši I,2.404. In Člověk a příroda [z řec. přel. A. Kříž]. Praha: Svoboda, 1984,s. 201.

[4] ARISTOTELÉS. O duši I,1.403. In Člověk a příroda [z řec. přel. A. Kříž]. Praha: Svoboda, 1984,s. 191.

[5] PETIŠKA, E. Staré řecké báje a pověsti. Praha: SNDK, 1964. O Orfeovi viz s. 26-32. Odysseovy cesty viz s. 206-244.

[6] EPIKÚROS. List Menoikeovi. In Epikúros, Publilius Syrus, Myšlenky [z řeč. přel. J. Ludvíkovský, Z. K. Vysoký]. Praha: Svoboda, 1970, s.17.

[7] PLATÓN. Faidón 107de. In Euthyfrón, Obrana Sókrata, Kritón, Faidón, Kratylos, Theaitétos, Sofistés, Politikos [z řec. přel. F. Novotný]. Praha: Oikoymenh, 2003, s. 149.

[8] Tamtéž 113d-114c, s. 155,156.

[9] Pýthagorás ze Samu [Porfyrios, Jamblich, Zd. Kratochvíl, D. Ž. Bor]. Praha: Trigon, 1999, s. 31.

[10] PLATÓN. Faidón 109b-112. In Euthyfrón, Obrana Sókrata, Kritón, Faidón, Kratylos, Theaitétos, Sofistés, Politikos [z řec. přel. F. Novotný]. Praha: Oikoymenh, 2003, s. 150-153.

[11] Ve spise Faidón.

[12] DE CRESCENZO, L. Příběhy starší řecké filozofie: Pythagoras, Herakleitos a ti druzí. Praha: Dokořán, 2010, s.150.

[13] EMPEDOKLÉS. Očišťování, B115. In Zlomky, 2. díl [Empedoklés, T. Vítek]. Praha: Herrmann a synové, 2006, s.385.

[14] EMPEDOKLÉS. O přírodě, B8. In Zlomky, 2. díl [Empedoklés, T. Vítek]. Praha: Herrmann a synové, 2006, s.311.

[15] EMPEDOKLÉS. Očišťování, B117. In Zlomky, 2. díl [Empedoklés, T. Vítek]. Praha: Herrmann a synové, 2006, s.387.

[16] PLATÓN. Politikos 269-275. In Euthyfrón, Obrana Sókrata, Kritón, Faidón, Kratylos, Theaitétos, Sofistés, Politikos [z řec. přel. F. Novotný]. Praha: Oikoymenh, 2003, s. 430-437.

[17] DE CRESCENZO, L. Příběhy starší řecké filozofie: Pythagoras, Herakleitos a ti druzí. Praha: Dokořán, 2010, s. 162.

[18] Pýthagorás ze Samu [Porfyrios, Jamblich, Zd. Kratochvíl, D. Ž. Bor]. Praha: Trigon, 1999, s. 112,113.

[19] Politikos [Platón, z řec. přel. Fr. Novotný]. 4. vyd. Praha: Oikoymenh, 2005, s. 85.

[20] PLATÓN. Symposion.

[21] Pýthagorás ze Samu [Porfyrios, Jamblich, Zd. Kratochvíl, D. Ž. Bor]. Praha: Trigon, 1999, s. 20.

12.01.2012 22:39:23
thovtovamoudrost

"Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale neměl přitom lásku, jsem jako zvučící kov a řinčící plech.
Kdybych měl dar promlouvat z vnuknutí, rozuměl všem tajemstvím, ovládal všechno, co se může vědět, a víru měl v nejvyšší míře, takže bych hory přenášel, ale neměl lásku, nejsem nic.
A kdybych rozdal v almužnách všechno, co mám a (pro druhého) do ohně skočil, ale neměl přitom lásku, nic mi to neprospěje."
(Sv. Pavel, Kor. 13.)

Moudrost překonávající propasti času
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one