Křesťanství, filosofie, hermetismus a další duchovní texty.Evangelia, rozpravy, pověsti. Egypt. Náboženství, historie, spiritualita.

Hésiodos 2 - Historie světa

Hésiodos 2 - obrázek

Hésiodos 2 - obrázek

Zrození bohů: Kronos a Zeus, příběh o Prométheovi, stvoření ženy
 

          […]          
371     Hélia velikého i Selénu skvoucí a Zoru,
          která svítí všechněm, i pozemšt'anům, i bohům
          nesmrtelným, co na širém nebi obydlí mají,
          zrodila Theia...
          […]
406     (Foibé) zrodila Létó fialorouchou, pokaždé vlídnou,
          k lidem přívětivou i k bohům živoucím věčně,
          laskavou od počátku a milou jak z Olympu nikdo.
          […]
          Rheia si ulehla s Kronem a zrodila proslulé děti:
          Hestiu, Démétru, Héru, jež zlaté opánky nosí,
455     hřmotného Zemětřasa i velkého siláka Háda
          o srdci nelítostném a bytem v podzemním domě;
          potom chytrého Dia - tot' otec bohů i lidí,
          pod jehož hromobitím se třese i široká země.
          Veliký Kronos je polykal všecky, jak některý z lůna
460     posvátného se na kolena své mateře dostal;
          o to mu šlo, aby z obdivuhodných zplozenců nebes
          nedostal královskou čest mezi nesmrtelnými jiný.
          Od hvězdnatého Úrana totiž a od Země věděl,
          jaký ho čeká osud: že syn ho porobí vlastní,
465     třeba je veliký silák, dle úradku velkého Dia.
          Proto byl na číhané, ne slep, a hlídaje pilně,
          polykal svoje děti - a nezměrný žal měla Rheia.
          Ale když otce bohů a lidí už porodit měla,
          Dia, tenkráte své rodiče prosila milé,
470     Úrana hvězdnatého i Zemi, své rodiče vlastní,
          aby jí vynašli nějakou lest, jak udržet v skrytu
          zrození milého syna a Lítice otcovy pomstít,
          pomstít i děti, jež spolkl ten lstivec, veliký Kronos.
          Milenou dceru slyšeli oni a dali si říci:
475    řekli jí pěkně to, co je souzeno, aby se sběhlo
          okolo Krona krále a jeho chrabrého syna.
          Do Lyktu, žírného krétského kraje, ji poslali potom,
          tenkráte totiž, když porodit měla to nejmladší dítě,
          velkého Dia; jej od ní pak přijala olbřímí Země
480     na širé Krétě, že bude ho živit a bude ho pěstit.
           Tam ho nesla skrz kvapící noc a černou a přišla
          do Lyktu nejdřív; i vzala jej do náručí a skryla
          do sluje nedostupné a do hloubi posvátné země,
          v Aigajské hoře, zakryté hustě a porostlé lesy.
485     Tomu Kronovi, vládci, jenž bohům kraloval dříve,
          do plének zabalila a podala veliký kámen.
          On jej do rukou vzal a uložil do svého břicha,
          bláhovec, aniž si pomyslil v srdci, že za jeho zády
          nikol kámen, leč syn mu zůstal, nepřemožený,
490    bezstarostný, jenž brzy ho silou i rukama zdolá,
          vezme mu důstojenství a sám bude panovat bohům.
          
          Potom už ovšem vládcova síla i spanilé údy
          bujely rychle, a pak, když oběh roků se skončil,
          zaskočen obmyslem Země a její důmyslností
495     vyvrhl ven své děti ten lstivec, veliký Kronos,
          podlehnuv ošemetnosti a síle vlastního syna.
          Ze všeho nejdříve zvrátil ten kámen, jejž naposled spolkl;
          ten pak na zemi širé a plné cest Zeus vztyčil
          v úvalu pod Parnéssem a v blahoslavené Pýthó,
500    aby byl znamením provždy a pro lidi smrtelné divem.
          Z okovů krutých pak vyvázal rodné Kronovy bratry,
          Úranovce, jež otec byl spoutal z pošetilosti;
          ti se mu za dobrodiní pak odvděčit nezapomněli:
          darovali mu hrom i hromoklín bleskotající,
505     dali mu blesk; ty dřív měla schovány oblřímí Země;
          na ty spoléhaje ted' kraluje lidem i bohům.
          
          Íjapetos pak Ókeanovnu chodidel ladných,
          Klymenu pannu si vzal a chodil s ní na jedno lože.
          Atlanta chrabrého srdce mu za syna povila ona,
510    hrdopyšného Menoitia a obmyslníka,
          chytrého Prométhea a zpozdilce Epiméthea,
          který se pro lidi, živené chlebem, stal neštěstím rychle:
          první do domu přijal tu ženu, stvořenou Diem,
          pannu. A zpupného Menoitia pak vševidný Zeus
515   poslal do Erebu a ranil ho kouřícím bleskem
          za jeho troufanlivost a příliš velikou drzost.
          Atlás, ten z tvrdé nutnosti nese oblohu širou
          na konci světa, blíž zvučně pějících Hesperidek,
          stojačky, na rukou neúnavných a na vlastní hlavě;
520    neboť takový úděl mu Zeus v své moudrosti přiřkl.
          Chytráka Prométhea však do tuhých okovů sevřel,
          bolestných pout, a sloupkem ho uprostřed proklál a poslal
          na něho orla širokých křídel; ten sžíral mu játra-
          nesmrtelná, jež dorůstala vždy o tolik přes noc,
525    kolik z nich ujedl přes den ten orel širokokřídlý.
          Toho pak zase silák, syn Alkmény chodící ladně,
          Héraklés zabil a osvobodil tak od strašné strasti
          Íjapetova syna a utrpení ho zbavil-
          nikoli bez vůle Dia, jenž na vrchu Olympu vládne:
530    to aby Héraklés, rodilý z Théb, měl věhlasu více
          po zemi mnohoživné, a ještě více než dříve.
          K tomu přihlížeje on poctil milého syna;
          ačkoli rozlícen, odložil hněv, jejž k onomu choval,
          za to, že s přesilným Kronovým synem se v důvtipu měřil.
535    Tenkráte totiž, když vyjednávali smrtelní lidé
          v Mékoně s bohy, on všetečně rozděliv velkého vola,
          předložil kusy tak, aby ošálil Diovu mysl:
          na jednu stranu dal maso a droby, kypící tukem,
          v kůži zabalené, a bachorem volským to přikryl;
540    na druhou-mistr v šalbě-dal bílé hovězí kosti,
          pěkně je srovnal a lesklým lojem je obalil zevně.
          Tenkráte tedy naň promluvil otec bohů i lidí:
          
          "Íjapetovče, ty nejproslulejší ze všechněch vládců,
          kterak zaujatě, můj milý, jsi rozdělil díly!"
          
545    To mu jízlivě řekl v své nezmarné moudrosti Zeus.
          Na to mu Prométheus, ten ošemetník, zas řekl,
          trochu se usmáv a pamětliv toho, že v šalbě je mistrem:
          
          "Slovutný Die, ty největší z bohů na věky živých,
          vyber si podíl, k němuž tě srdce nejvíce táhne!"
          
550    Řekl to lstivě, a ve své nezmarné moudrosti Zeus
          prohlédl lest a poznal ji dobře; leč v duchu už chystal
          na lidi smrtelné zlo - a to se mělo i splnit.
          Oběma rukama tedy se napřáhl po bílém tuku,
          v srdci však pocítil hněv a žluč mu zalila duši,
555    jakmile uviděl lest, ty bílé hovězí kosti.
          Od té doby spalují po světě plemena lidská
          pro nesmrtelné na vonných oltářích bělostné kosti.
          
          Jemu pak, popuzen silně, děl Zeus, sběratel mračen:
          "Synu Íjapetův, ty chytráku, nad něhož není,
560    neodložil jsi ještě, můj milý, své umění šalby!"
          
          Tak se rozhněván ozval v své nezmarné moudrosti Zeus.
          
          Od té doby té lsti jsa ovšem pamětliv stále,  
          nechtěl plemeni jasanovému, co na zemi bydlí,
          smrtelným lidem, poskytnout oheň, nezmarnou sílu.
565     Avšak znovu jej obelstil čacký Íjapetovec,
          odciziv tajně ten nezmarný oheň dalekozářný
          v duté lodyze třtiny, a ranil v nejhlubší duši
          Dia hřímatele; on v milém se rozlítil srdci,
          jakmile u lidí uzřel ten oheň dalekozářný.
570   Bez meškání pak zlo za ten oheň na lidi zchystal.
          Z hlíny uhnětl totiž dle úradku Kronova syna
          slovutný umělec Héfaistos podobu ctihodné panny;
          opásala a ozdobila ji stříbrným rouchem
          Athéné, bohyně sivooká, a z temene pestrý
575    vlastnoručně jí spustila závoj, na odiv oku;
          věnce vděkuplné a čerstvé, z lučního kvítí,
          dokola kolem jí na hlavu dala Athéné Pallas;
          dokola kolem jí na skráně dala i ze zlata vínek,
          který sám slovutný mistr, ten o dvou pravicích, zrobil,
580    ručně ho vytepav sám, aby vyhověl Diovi otci.
          Pro ozdobu tam vykoval mnoho, na odiv oku:
          šelmy, jakých i souš i moře nemálo živí,
          takových mnoho tam dal, a velikou svítily krásou,
          obdivuhodné a podobné živým, jež mají dar hlasu.
          
585    Když to spanilé zlo měl hotovo namísto dobra,
          vedl ji tam, kde meškali druzí, i bozi, i lidé,
          na skvosty pyšnou, ty od sivooké olbřímí dcery.
          Bohy Nesmrtelné a smrtelné lidi jal úžas
          nad tou náhlou léčkou, s níž rady si nebudou vědět.
590   Od ní pochází totiž to samičí pohlaví, ženy,
         od ní je ženské pokolení, to škodlivé plémě.
         Se smrtelnými muži co pohroma zlá ony bydlí;
         chudobu krutou, tu nenesou s nimi, blahobyt ano.
         Jako je tomu u včel, jež v úlech nahoře krytých
595   živí a krmí trubce, ty druhy pro darebnosti;
         ony se za dne a po celý den, než zapadne slunce,
          přičiňují a s bílým voskem se do úlu nosí,
          kdežto oni si sedí v těch špalcích nahoře krytých,
          vlastní břicho si naplňujíce z lopoty jiných:
600   nejinak nebeský hřímatel Zeus i smrtelným mužům
         na jejich zkázu dal ženy, ty družky pro darebnosti;
         ale i další zlo jim poskytl namísto dobra.

         [. . .]


komentář: Na tomto příběhu je vidět, jak platí zákon karmy i pro bohy: Kronos, který připravil otce o údi o království, po získání moci čelí stejnému osudu - obává se, aby nebyl jednou stejně sesazen některým ze svých potomků, a tak je požírá, sotva se narodí - chudáky. Přesto ani bohové nemohou uniknout naplnění osudu. Zeus se pomstí na otci a osvobodí v podsvětí uvězněné nebeské syny - obry, ti mu za to darují zbraně, s kterými se stává vládcem světa.

Prométheus je téma samo pro sebe. Nejlepší z lidí navždy uvězněn na Zemi a věčně jsou mu užírána - no, játra to nejsou. Samotného boha chtěl obelstít pouhým stínem, držitel věčného ohně.

A když se Bůh chtěl pomstít na lidech, poslal na svět - ženu!


23.01.2012 13:28:25
thovtovamoudrost

"Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale neměl přitom lásku, jsem jako zvučící kov a řinčící plech.
Kdybych měl dar promlouvat z vnuknutí, rozuměl všem tajemstvím, ovládal všechno, co se může vědět, a víru měl v nejvyšší míře, takže bych hory přenášel, ale neměl lásku, nejsem nic.
A kdybych rozdal v almužnách všechno, co mám a (pro druhého) do ohně skočil, ale neměl přitom lásku, nic mi to neprospěje."
(Sv. Pavel, Kor. 13.)

Moudrost překonávající propasti času
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one