Křesťanství, filosofie, hermetismus a další duchovní texty.Evangelia, rozpravy, pověsti. Egypt. Náboženství, historie, spiritualita.

Imhotep a Sakkára

Imhotep a Sakkára - obrázek

Imhotep a Sakkára - obrázek

převzaté texty
Imhotep
Imhotep ( „Ten, kdo přichází v míru“) je dnes známý jako významný léčitel, velekněz, stavitel, pod jehož vedením byla vystavěna jedna z prvních stupňovitých pyramid. Tato pyramida je pojmenována na počest faraona Džoséra, který se v roce 2778 př.n.l. stal zakladatelem III. dynastie.
Kým však byl tento člověk ve skutečnosti? Co významného vykonal pro celou epochu lidské civilizace? Bohužel, pravda o něm byla pečlivě skryta po celá tisíciletí.
Studium Imhotepa
Imhotep se narodil poblíž města Memphis, které v té době bylo hlavním městem starověkého Egypta. Byl synem prostého člověka, vynikajícího kameníka jménem Knofer. V té době školy jako takové ještě neexistovaly. Výuka probíhala v rodině a děti se zpravidla učily tomu povolání, které vykonávali rodiče. V podstatě profese byla rodinnou záležitostí a předávala se z otce na syna. Imhotep již v mládí zdědil po otci povolání kameníka. A byl by jím i zůstal, kdyby se jeho životní cesta nezkřížila s cestou Sokroveníka, který po zásluze ocenil nejen mladíkův zvídavý rozum, ale také jeho lidské kvality. Imhotepovi bylo pouhých dvanáct let, když se setkal se Sokroveníkem a učinil volbu své životní cesty skutečně hodnou Člověka.
Brzy byl Imhotep zasvěcen do základů Učení „Bílého Lotosu“. Kromě přírodních věd, jakými jsou gramatika, matematika, fyzika, geometrie, astronomie a medicína, ho Sokroveník seznámil s prapůvodními duchovními znalostmi o člověku a mimo jiné mu odhalil i praktiku Lotosového květu. A Imhotep, poté co se touto duchovní praktikou začal zabývat samostatně a se vší odpovědností, byl ohromen těmi změnami, které se s ním začaly dít.
V Egyptě se tyto znalosti praktikovaly v období tzv. "zlatého věku“, kdy podle Egypťanů "na Zemi vládli bohové". Avšak za Imhotepa byly tyto znalosti již částečně ztraceny a nabyly podoby náboženského kultu. Lotos byl uctíván jako posvátná květina. Z části se toto uctívání omezovalo na primitivní symbolické klanění se a bylo spojováno s úrodou na polích, to proto, že lotos hojně kvetl při záplavách na Nilu (řeky přinášející na pole černý jíl, díky němuž Egypťané sklízeli více než jednu úrodu ročně).
A přesto, že mnoho ze znalostí „zlatého věku“ bylo ztraceno a reálné události tohoto období jsou skryty do mýtů, Egypťané za života Imhotepa věřili v existenci „duše“, řečeno naším jazykem, mnohem více než moderní lidé. Staří Egypťané, například, považovali tento svět za dočasný a věřili, že život následuje po smrti stejně, jako den střídá noc. Na smrt se pohlíželo jako na pouhou částečku složitého proudu bytí. Čili existovala víra v něco, co dnes nazýváme procesem reinkarnace.
Imhotep se odlišoval již v dětství, především čistotou svých morálních vlastností a upřímností duchovních pohnutek, které mu vštípili rodiče. Pravě proto ho Sokroveník přijal do učení. Pro Imhotepa bylo mnohem snazší přijmout vědomosti Sokroveníka, než by to bylo, kupříkladu, pro moderního člověka, kterého Archóntové přesvědčili o převaze materiální podstaty bytí.
Avšak získání vědomostí ještě není všechno. Mnohem důležitější je umění tyto vědomosti náležitě využít! Vždyť, jak se říká, „šedá je teorie a zelený strom života“. Čím byl pozoruhodný Imhotep jako osobnost? Tím, že nejen s naprostou otevřeností přistupoval k těmto znalostem, využíval je pro rozvoj své duše, ale také vykonal velmi mnoho užitečného pro lidi. Přičemž tomu věnoval tolik úsilí, že to, co ve své době vytvořil díky znalostem Sokroveníka Šambaly, využívali později nejen potomci Egypťanů, ale také národy Asie, Afriky a Evropy. Ne nadarmo se Archóntové tolik obávají působení duchovně silné, svobodné Osobnosti. Vědí totiž, nakolik pro ně nepředvídatelně může tato osobnost ovlivnit vědomí celých národů.
Mimochodem, mnohé uměle vytvořené pyramidy objevené lidmi v současnosti a také ty, které ještě nebyly dosud "rozpečetěny" a nalezeny, zdaleka nejsou chaotickými stavbami. Přesto, že byly vystavěny v různých dobách, jsou umístěny dle přísně stanovených souřadnic a s přesnou orientací podle určitých hvězd. V globálním měřítku tvoří mapu svého druhu. Iniciátory vytvoření takových pyramid byli lidé, kteří disponovali příslušnými znalostmi. Jedním z nich byl také Imhotep. Získal tuto informaci o globálním architektonickém projektu světového rozsahu (který byl vypracován dávno před Imhotepovou dobou) od Sokroveníka na konci mnohaletého studia společně s jinými znalostmi.
Imhotep na dvoře faraona Džosera
Imhotep dovedně a chvályhodně využil znalostí, které mu odhalil Sokroveník. Brzy se stal mezi lidmi známým jako schopný léčitel a dostal pozvání ke dvoru faraona, dnes historicky známého jako Džoser (přestože ve starověkém Egyptě jeho jméno znělo jinak) — císaře třetí dynastie, který si zvolil Memfis za své hlavní město. Přesněji řečeno toto město Egypťané také nazývali jinak — „Hut ka Ptah“, což znamenalo "chrám duše boha Ptah“ (nebo také „palác duše boha Ptah“) a to proto, že za hlavní božstvo tohoto města byl považován bůh-řemeslník Ptah. Před tím se město nazývalo jednoduše „Město bílých zdí“. Název Memfis je řeckou interpretací mnohem pozdějšího egyptského názvu města Mennofer („Dobrý přístav“). Podíváme-li se na současnou mapu, pak zjistíme, že toto město leží nedaleko dnešní Káhiry, ve strategicky důležitém místě delty Nilu. Dnes z města zbyly jen ruiny pohřbené pod silnou vrstvou písku. Mimochodem, ve Starém zákoně je toto město nazýváno Nof.
Imhotep se proslavil nejen jako vynikající lékař, ale také jako moudrý člověk, který se dobře vyznal v přírodních vědách (dnes pod tímto pojmem rozumíme astronomii, matematiku, chemii, fyziku, geometrii) a také, jak se později ukázalo, byl nadaným řečníkem a vynikajícím organizátorem. Brzy jej faraon Džoser jmenoval svým nejvyšším hodnostářem, prvním člověkem říše po faraonovi, něčím jako je vezír nebo dnešní premiér v západních státech. V té době neměl tento případ obdoby, neboť toto postavení zastávali vždy pouze příslušníci vznešených rodů. Imhotep pocházel z prostého rodu a takového postavení dosáhl, jak se říká, vlastním rozumem a pílí.
Egypt před příchodem Imhotepa do vlády
Abychom mohli lépe zhodnotit to, co Imhotep dokázal vykonat pro lidi, pohlédněme krátce na situaci, která panovala ve státě za faraona Džosera před příchodem Imhotepa do vlády.
Hlavu státu znepokojovalo, jak upevnit svou vládu. Faraon se tudíž snažil upevnit své pozice na severu, vedl válku na jižních hranicích. Kontroloval těžbu měděné rudy na Sinajském poloostrově, kterou předtím ovládali jeho předchůdci na trůnu. Byl totiž více zaměstnán řešením svých vlastních „strategických“ problémů než potřebami národa. Jeho družina ho v tom napodobovala.
Kněží byli zaneprázdněni svými politickými intrikami a vzájemným soupeřením v boji o dominanci svého teologického systému. Vždyť tehdy v každém sépu nebo, jak je později nazývali Řekové, „nómu“ (tj. v oblasti, na které se dělil stát) měli vlastní bohy, vlastní náboženské koncepce založené na pozůstatcích jedněch a těchž mnohem starších znalostí. Avšak za hlavní božstva celého státu byli prohlášeni bohové toho nómu, ve kterém se v daném období nacházelo hlavní město.
Jenže po pohodlném životě toužili všichni vlivní kněží, kteří si činili nároky na velkou moc. Proto si každý z nich přehrával vlastní kombinace v boji o moc, včetně toho, že pokud doktríny konkurenční náboženské koncepce více ovlivňovaly názory lidí, přidávali kněží do svého systému nejen hlavní momenty této koncepce, ale taky atributy „konkurenčního“ božstva ke svému „vlastnímu“.
A přesto, že to zní paradoxně, oni byli závislí na názorech prostých lidí! Vždyť to je chléb kněží! Oni pouze navenek udržují iluzi své vlády, iluzi toho, že jakékoli náboženské postavení jejich věřících je závislé na rozhodnutí vládnoucí skupiny daného náboženství. Ve skutečnosti to je jen malá skupinka lidí, kteří se bojí, že ztratí svou moc, pokud většina lidí změní své smýšlení. Vždyť společně s mocí pozbudou také svůj význam jako „zprostředkovatelé“ mezi bohem a lidmi a tím ztratí nejen politický vliv, ale také poměrně komfortní a bezstarostnou existenci, kterou jim tato moc zajišťuje.
Z toho plyne, že náboženství bylo spíše politikou a pro kněze bylo výhodné držet své věřící v pokoře. V samotných nómech pak vládli faraonovi místodržící, jakási provinční aristokracie, povětšině přežívající v nečinnosti. Pokud v nějaké záležitosti potřebovali podporu národa, pak si zajišťovali loajalitu svých poddaných opět za pomoci kněží. Někteří místodržící nómů byli příbuznými faraona, protože monarchové měli tehdy ve zvyku ženit se s dcerami vládců nómů, anebo uzavírat sňatky mezi nimi a svými dětmi.
Ale tyto politické sňatky ne vždy přinesly provinční aristokracii dlouho očekávané spojení s vládnoucí dynastií. V některých případech měly za následek spíše nesmiřitelné nepřátelství a soupeření. A když se pak faraonovi narodilo několik dědiců od různých manželek - potenciálních kandidátů na trůn - pak to celé mohlo přerůst ve spiknutí a kontraspiknutí s tajnou podporou tohoto procesu ze strany některých kněží a zainteresovaných velmožů, kteří zároveň také toužili prosadit svého syna nebo blízkého příbuzného do postavení vládce nómu. (Jak vidíte, ani dnes se na tom nic moc nezměnilo).
V podstatě je možné říct, že počínaje faraonem, vysoce postavenými kněžími, vládci nómů a konče výběrčím daní v naturáliích, byl každý zaměstnán jen jedinou utkvělou myšlenkou: kde a co by se dalo ukrást, jak si urvat co největší kus, jak rozšířit sféru svého vlivu. A prostý lid byl ve většině případů vládou zcela opomíjen, ponechán na pospas osudu a přežíval, tak říkajíc, jak se dalo. Obchodní činnost v zemi kontrolovala velká města, přesněji řečeno ti, kdo v nich vládli. Dokonce Memfis, v té době důležité středisko řemesel a obchodu s početným mnohonárodnostním obyvatelstvem, žil svým vlastním životem. Stručně řečeno, vše při starém. Každý měl svá vlastní trápení: jeden měl řídkou polévku a druhý zas drobné perly.
Imhotepovy státní reformy
Jak tedy vidíme, Imhotep „nezdědil“ po svém předchůdci nijak ideální situaci ve státě. Tím spíše, že jako vzdělaný člověk chápal příčiny toho, co se dělo kolem. Byl obeznámen s tím, že hlavní obchodní střediska Egypta tajně kontrolují lidé Archóntů a takový stav věcí ve státě a také zaneprázdněnost lidí vlastními problémy jim hraje do karet. Proto Imhotep, který to všechno věděl, konal velmi moudře.
Státní správa
Prakticky za velmi krátkou dobu nastolil v zemi pořádek. Především zbavil moci lidi Archóntů a dosadil na jejích místa odpovědné lidi, odborníky na slovo vzaté, kterým důvěřoval. Provedl reorganizaci úřednického aparátu a donutil úředníky pracovat. Zavedl mezi nimi přísnou disciplínu: jakékoli krádeže, úplatkářství, ziskuchtivé využívání svého postavení byly potírány a přísně trestány. Z faraona učinil zastánce všech poddaných, velkých i malých.
Díky Imhotepovi byly zavedeny spravedlivé zákony, které byly uplatňovány bezpodmínečně. Kterýkoli člověk v tomto státě, včetně chudých příslušníků prostého lidu, vůči němuž se dopustili nespravedlnosti, měl možnost si nejen stěžovat na svého utiskovatele, dokonce i majícího moc, ale také, řečeno naším jazykem, mohl na něj podat žalobu a vyhrát spor. Imhotep zformoval skupiny, které rychle a efektivně kontrolovaly stížnosti obyvatelstva. A pokud byla žaloba potvrzena, byl viník potrestán okamžitě. Proto začali prostí lidé nazývat Imhotepa „Dobrým přítelem chudých lidí“, „Nepřítelem všech narušitelů zákona a pravým obráncem Pravdy“, „Mudrcem, jenž dává cenné rady a neočekává žádnou odměnu“, „Tím, koho ctí ti nejváženější lidé“. Později začali těmito přívlastky titulovat všechny faraony následujících dynastií.
Výstavba závlahové soustavy
Současně s tím dal Imhotep do pořádku závlahový systém. Do čela prací na stavbě kanálů postavil odpovědné a profesionální lidi a tak rychle a v krátké lhůtě vyřešil jeden ze základních problémů Egypťanů, problém, který jako neodstranitelný balvan ležel na bedrech faraona – rozdělování a spotřebu vody jak pro každodenní potřeby, tak pro potřeby v zemědělství. Vždyť v teplém a suchém klimatu Egypta, kde průměrná roční teplota vzduchu činí přibližně 35 stupňů nad nulou, nedostatek vody způsoboval hlad a občanské nepokoje. Závlahový systém existoval i dříve, ale byl v zanedbaném stavu. A tak po uvedení tohoto systému do pořádku došlo nejen ke zlepšení životních podmínek prostého lidu, ale také se značně zvýšila úroda. Došlo k vytvoření přebytku obilí, což přilákalo obchodníky z jiných zemí. Objevily se dodatečné příjmy. Faraonova pokladnice se začala rychle plnit (a to za mírových podmínek, bez válek!)
Vzdělávací systém
Díky Imhotepově iniciativě a péči byly všude otevírány školy, tak zvané Domy života, Domy moudrosti, a vzdělání se stalo dostupné nejen pro privilegovanou menšinu. Nejdříve Imhotep zorganizoval na dvoře faraona speciální školy, kde osobně společně se svými pomocníky vyučoval nadanou mládež (především děti úředníků) těm profesím, které byly v tomto okamžiku velmi potřebné pro stát a pro zavedení pořádku v něm - byli to písaři, účetní, organizátoři různých prací. Učili je číst, psát a dalším znalostem a dovednostem, nezbytným pro jejich povolání… Mimochodem, v té době se psalo hieroglyfy na hliněné střepy, kůži, úlomky pískovce. Ale právě Imhotep zavedl jako psací materiál speciálně opracovaná stébla bažinné rostliny papyru, která hojně roste na březích Nilu.
Čas a prostředky vynaložené na výuku nadané mládeže se natolik vyplatily, že se Imhotepovi brzy podařilo dosáhnout otevření takových škol při chrámech po celé zemi, kde začali připravovat budoucí úředníky, právníky a lékaře. A co bylo nejvíce pozoruhodné, do těchto škol začali přijímat také nadané a schopné děti z lidu. Později byly otevřeny školy také při některých státních institucích, kde byly schopné děti (dokonce z chudých rodin) připravovány na konkrétní povolání, předem zvolená samotnými žáky, například povolání sochaře, obchodníka, kameníka apod.
A čím více nadaný a schopný mladý člověk byl, tím více byl zasvěcován do hlubin vědění. Imhotep to zařídil tak, že samotná mládež měla zájem o získání pevných a kvalitních základů znalostí. Proč? Protože čím nadanější, profesionálnější a schopnější člověk byl, tím více možností kariérního růstu mu stát nabízel a tím také zlepšení jeho životních podmínek.
Přičemž revoluční bylo, že nezáleželo na tom, z jaké rodiny pocházíš (chudé nebo bohaté), protože se cenily především tvé znalosti a vysoké morální hodnoty. V konečném důsledku taková politika způsobila, že lidé získali reálnou možnost projevit své lepší kvality a schopnosti. Například dokonce obyčejný písař disponující vysokými mravními a profesními kvalitami se mohl stát místodržícím kteréhokoliv města (něco jako carský gubernátor) dokonce i nómu a postoupit tudíž do privilegované třídy. Mohl se zkrátka seberealizovat jako Osobnost, a to díky svému talentu.
Chápete co se dělo?! Schopní lidé se intenzivně dostávali do popředí, počínaje nejvyššími úrovněmi vlády a konče nižšími, počínaje řídícími strukturami státu a konče vědou, vzděláním, medicínou a uměním. Ve společnosti se stalo módním být mravně vychovaný, zdvořilý, chytrý, vzdělaný a vytyčovat si vysoké cíle. A proč? Přece proto, že stát začal aktivně podporovat morální a intelektuální pokrok svých občanů.
Sociální reformy
Avšak Imhotep zašel ještě dál. Nejen že vzbudil v lidech zájem o zvyšování své profesionální úrovně, ale také zvýšil prestiž odborníků v očích ostatních lidí. Téměř každé povolání učinil úctyhodným a tím přiměl lidi, aby si vážili sebe a své práce bez ohledu na to, na jaké úrovni sociálního žebříčku stojí a k jaké třídě náleží.
Díky tomu se zlepšila především kultura společenského styku mezi lidmi. Všechny třídy společnosti začaly dodržovat profesní disciplínu a vážit si zákona a pořádku. Imhotep vytvořil takové podmínky, že se teď lidé více zabývali zvyšováním mravnosti a kvality své práce. V konečném důsledku všichni pracovali ve prospěch státu, počínaje faraonem, který se celý den zabýval veřejnými záležitostmi. Mimochodem právě díky Imhotepovi faraon přestal válčit, protože jak říkával Imhotep „slovo je silnější než meč“…
Dokonce každý princ získával v Imhotepově systému státní zaměstnanosti konkrétní veřejnou funkci, ve které se od něho vyžadovalo efektivní plnění svých povinností. Neboť faraon vyhlásil (ne bez nápovědy Imhotepa), že pouze ten dědic nastoupí na jeho místo, který toho bude hoden. A to zase podněcovalo manželky faraona, aby aktivně pomáhaly svým synům ve veřejné činnosti tak, aby právě jejich syn byl hoden trůnu. Taková společenská zátěž a každodenní zaměstnanost faraonových žen byla státu velmi prospěšná. Vždyť jak známo – zahálka je matkou neřesti. A tady byly intriky a pikle vystřídány podnikavým duchem a zdravým soutěžením.
Všichni byli tedy zaměstnáni, počínaje faraonem a konče prostým člověkem. Pro povaleče, lenochy, chamtivce a zloděje nebylo v této zemi místo, protože zanikly podmínky, za kterých dříve prosperovali a dokonce samotná společnost je odmítala. Jako následek této Imhotepovy moudré politiky nastala pro lidi v této zemi éra prudkého rozvoje.
Nová ideologie
Avšak nejvíce bezprecedentní byla samotná ideologie, která byla díky Imhotepovi zavedena ve společnosti. Přičemž na rozdíl od jeho výše zmíněných zásluh, se Imhotep ani nezabýval tak hromadným prosazováním této ideologie mezi lidmi. On byl pouze tím, z koho si lidé chtěli brát příklad: žil prostě, mluvil moudře a konal spravedlivě, lidsky. Právě proto si on a jeho náhled na svět získali takovou popularitu mezi lidmi.
Právě díky Imhotepově všeobecné slávě začali jeho obraz považovat za ideál starověkého Egypťana, tj. člověka málomluvného, moudrého, odolného vůči nepřízni a zkouškám osudu, člověka s humanitním pohledem na svět, hluboce lidského, s absolutní vírou v posmrtnou existenci duše. Mnozí lidé v následujících generacích (nemluvě o jeho současnících) byli vychováváni takovými populárními Imhotepovými rčeními a pořekadly jako:
„Je lepší být chudý a žít v poušti avšak s lotosem v duši, než být bohatý a žít mezi lidmi, ale mít duši prázdnou“;
„Svoboda nemá pro člověka význam, pokud je slepý vůči své duši";
„Zásluhy se poměřují činy, které jsi vykonal";
„Ve chvíli zkoušek nehledej přátele a neproklínej nepřátele, ale spoléhej na Boha";
„Po otroctví teskní pouze ten, kdož chce svrhnout krále, jenž mu dal svobodu“;
„Vzkvétá ten, kdož pomáhá lidem v nouzi, nikoli ten, kdo dohání lidi ke strachu".
A mnohými dalšími Imhotepovými výroky, které využívali ve svých „ponaučeních“ kněží a vezíři v následujících generacích, protože Imhotepova slova byla velmi populární mezi lidmi a tradovala se z člověka na člověka, z generace na generaci.
Imhotep byl poměrně loajální vůči všem náboženským koncepcím ve státě. Zasloužil si upřímný obdiv a přízeň nejen ze strany faraona, ale také ze strany vlivných kněží různých náboženství a to proto, že se dokonce ve vztahu k politice kněží choval velmi citlivě a moudře. Imhotep samotný zastával velmi pevnou pozici víry, založenou na Znalostech. Neměl v duši ani stín pochybnosti o tom, co hlásal, nebyl licoměrný, jak to bylo možné pozorovat u mnohých kněží a dvořanů. Bylo v něm možné vycítit Člověka Znalostí. Proto pro mnoho lidí, kteří v něm nalezli tento neviditelný ale jasně citelný základ víry, se Imhotep stal objevitelem Pravdy. Ve značné míře zejména díky jeho životnímu stylu a vidění světa vstoupila do představ Egypťanů absolutní jistota v tom, že tento život je pouze dočasný a je určen k tomu, aby si člověk svým spravedlivým konáním, čistotou své mysli a svých činů před Bohem (nikoli před lidmi) zasloužil lepší život v životě posmrtném. V této společnosti se stala víra v posmrtný život dominantní.
Samozřejmě se taková víra nezrodila z ničeho. Víra v posmrtný život existovala mezi Egypťany odedávna a ve svých prvopočátcích byla založena na poznatcích. Postupem času však byly tyto poznatky částečně ztraceny a tato víra nabyla podoby zmateného a nepochopitelného náboženství. Proto se většina lidí, tak říkajíc ze setrvačnosti, klaněla dávným bohům, často bez pochopení a snahy proniknout do podstaty samotného náboženství. Byla to pro ně pouhá daň tradicím předků, nic víc. Avšak díky neviditelnému působení Imhotepa se vše změnilo.
Dnes panuje mylná představa, že se v náboženství starověkého Egypta praktikovalo čarodějnictví a zaklínadla. Ve skutečnosti bylo čarodějnictví ve starém Egyptě zakázáno. Existovaly přesně stanovené hranice mezi náboženským mysticizmem, založeném na znalostech předků, na modlitbě a usilovné duchovní činnosti ve službě Bohu, a čarodějnictvím, kterým se zabývali hlavně zvědaví světští obyvatelé ze svých sobeckých pohnutek a také čarodějové nebo tak zvaní „černí mágové“ - lidé, kteří disponovali určitými znalostmi a využívali je ve vlastní prospěch proti jiným lidem. A navíc panovalo pevné přesvědčení, že čarodějnictví poškozuje duševní zdraví člověka. A mimochodem, existovala dokonce zvláštní „specializace“ kněží nazývaných Uab Sehmet. Tito kněží se cíleně zabývali neutralizací působení černých mágů. Dozvuky této kněžské „specializace“ můžeme pozorovat i v moderním světě. Podobné aktivity praktikují dnes křesťanští kněží zabývající se exorcismem.
Globální architektonický projekt
Veškeré vyjmenované Imhotepovy zásluhy byly pouze viditelnou částí té obrovské práce, kterou tento člověk stihl vykonat za svůj život. Ale mnohem cennější a významnější byla ta neviditelná práce, která byla pečlivě skryta před zraky nepovolaných. Vysoké postavení otevíralo Imhotepovi reálné možnosti jak přispět svojí podporou k realizaci globálního architektonického projektu světového rozsahu, jejž mu Sokroveník poodhalil a který mohl poskytnout neocenitelnou pomoc lidstvu ve vzdálené budoucnosti.
Při řešení této velmi složité otázky Imhotep postupoval velmi moudře. V podstatě veškerá viditelná část jeho práce byla jakousi přípravou na realizaci hlavního úkolu. Vždyť vytvořit to, co chtěl vytvořit Imhotep, je možné pouze za podmínek vysoce organizované společnosti. A právě k tomu směřovalo jeho jednání. Poté, co pečlivě prozkoumal mravy a psychologii vládnoucí třídy, tj. kněží a zejména faraona, využil jejich slabostí ve prospěch realizace svých vlastních plánů, které později poskytly neocenitelnou duchovní pomoc mnoha lidem.
Myšlenka výstavby stupňovité pyramidy
Imhotep předložil Džoserovi myšlenku projektu do té doby zcela nevídaného rozsahu, kterou faraon jednoduše nemohl odmítnout. Protože Džoser, stejně jako ostatní Egypťané, musel v souladu se svojí vírou pečovat především o svůj posmrtný život a, jak to bylo u faraonů zvykem, musel si ještě za života vybudovat hrobku, předložil mu Imhotep nápad na stavbu zcela neobvyklé hrobky. Její neobvyklost spočívala v tom, že to nebyla obyčejná mastaba.
Imhotep navrhl Džoserovi, aby místo obvyklé hrobky postavil stupňovitou pyramidu vybudovanou nikoli z obyčejných nepálených cihel, které se v té době hojně používaly jako stavební materiál, bohužel ne příliš pevný, ale z opracovaného kamene, což bylo předpokladem dlouhé životnosti. To bylo v té době pro Egypt naprosto revoluční rozhodnutí. Imhotepova idea vybudovat „schody, spuštěné z nebes pro faraonův božský vzestup“ uchvátila Džosera natolik, že vydal rozkaz k okamžitému zahájení prací s vynaložením jakýchkoli prostředků a vedením stavby pověřil samotného Imhotepa. A to i přesto, že pro Džosera již byla vystavěna velká cihlová mastaba v Abydosu – místě, kde byli tradičně pohřbíváni faraoni. Imhotep měl na tomto projektu největší zájem. Podařilo se mu zainteresovat v něm nejen faraona, ale také kněží a to proto, že tento projekt předpokládal výstavbu nejen faraonovy neobvyklé hrobky, ale také celého komplexu zahrnujícího mimo jiné i chrámy. A to vše na náklady faraonovy pokladny. Pro kněze to tedy znamenalo zajištění budoucího příjmu z působení v těchto chrámech.
Obilné sýpky
A to nebylo všechno. Imhotep zahrnul do projektu také výstavbu obrovských sýpek na obilí takřka na královské úrovni.
Je třeba poznamenat, že později, díky velkým zásobám obilí v těchto sýpkách, Egypťané poměrně bezbolestně překonávali období sucha a neúrody.
Celý komplex je ohraničen velmi krásnou a složitou zdí. Od hlavního vchodu ve východní stěně je k východu na jižní stěně jeden průchod, který vede do dlouhého sálu se 40-ti sloupy, po 20-ti na každé straně. Každý sloup je spojen s hlavní stěnou kolmou příčkou a vytváří tak jakési malé „místnůstky“ mezi jednotlivými sloupy.
Když vyjdete z tohoto sloupořadí a půjdete přímo vpřed, přiblížíte se k řadě obrovských zásobníků, které pokračují hluboko pod zem. Svými rozměry jsou mimořádně velké, mnohem větší než jakékoli známé pohřební komory, a kromě toho jsou propojeny tunelem, který prochází mnohem níže pod úrovní země. Mimo to má každý zásobník schodiště, které vede k jeho základům. Každé město uchovávalo obilí pro svůj region, avšak v tomto komplexu v Sakkaře se nacházely obrovské zásobníky, které mohly pojmout neuvěřitelné množství obilí, mnohem větší, než bylo potřeba pro jednotlivá města.
U vchodu do tohoto komplexu, jak již bylo řečeno dříve, se nachází čtyřicet malých místnůstek, každá o takových rozměrech, aby se do ní vešel jeden člověk, který měl zajistit vydání potvrzení a převzít peníze od lidí, kteří přijížděli nakoupit obilí. Mohlo zde být dokonce několik takových „pokladníků“, kteří by hovořili různými jazyky a vyřizovali nákupy cizojazyčných zájemců o obilí. Egyptologové se ovšem domnívají, že tyto malé místnůstky byly určeny pro sochy, avšak nebyly tam nalezeny žádné opěry, přičemž sochy byly vždy umísťovány na opěry (nebo na podstavce). Sochy mohly zmizet, ale opěry zpravidla zůstávají.
Komplex v Sakkaře je zcela unikátní. Nic podobného dosud nebylo objeveno. William Hayes ho popisoval jako „ve své podstatě skutečné město naplánované a realizované jako samostatná jednotka, vystavěné z nádherného bílého vápence z nedalekého pohoří Mukattam“ (Žezlo Egypta, díl 1, str. 60).
Místo, které Imhotep zvolil pro výstavbu této zkosené pyramidy, nebylo zvoleno náhodně. Rozkládalo se na okraji náhorní plošiny, právě té náhorní plošiny, na které o několik kilometrů dál na sever stálá Velká Sfinga. Když vysvětloval plán stavby faraonovi, kněžím a dvořanům, odůvodnil Imhotep volbu tohoto místa na pusté planině tím, že se nachází blíž k Memfisu a otevírá se z něj nádherný výhled na město.
Ve skutečnosti se toto místo zcela shodovalo s jedním z míst, jehož souřadnice byly zaznamenány na „hvězdné mapě“, kterou Imhotepovi kdysi odhalil Sokroveník. Velká Sfinga, vybudovaná dávno před touto dobou (nikoli, jak se dnes domnívají, po smrti Imhotepa v období výstavby velkých pyramid!) byla důležitým orientačním bodem pro přesné a ověřené umístění této zkosené pyramidy.
Výstavba Džoserovy pyramidy
Tato grandiózní stavba byla záměrně rozložena do několika desetiletí. Proč? Protože takový objekt nestačí jen vybudovat, je třeba, aby také začal „fungovat“. A k tomu bylo potřeba zajistit to nejdůležitější – vysoce duchovně založené lidi, přičemž jak muže, tak i ženy. Jejich výchově a výuce Imhotep věnoval nejeden rok, proto v podstatě také protahoval dokončení stavby a vysvětloval šlechtě toto zpoždění zdokonalením a modernizací svého architektonického návrhu.
Imhotep si počínal následovně: svolal z celého Egypta nejlepší mistry svých oborů a jim na pomoc pak lidi s nejlepšími morálními kvalitami (muže i ženy) a zajistil jim nejen trvalou zaměstnanost, ale také další lepší životní podmínky a tím pozvedl jejich společenský význam pro stát. Imhotep zahájil nejenom stavbu. Pustil se do něčeho, co připomínalo dnešní státní podnik s uceleným systémem sociálního zabezpečení, počínaje zajištěním každodenních potřeb člověka a konče kvalitními zdravotními službami. A v tomto obrovském podniku, kde pracovali pekaři, lékaři, písaři, účetní, sochaři, kameníci a lidé dalších profesí, byla práce pro všechny, jak pro muže, tak i pro ženy.
Přičemž tito lidé nebyli otroky. Celý komplex stavěli svobodní lidé. A navzdory dnes panujícímu přesvědčení, se k ženám ve starověkém Egyptě chovali se zvláštní úctou. Žena měla vysoké morální postavení ve společnosti, především jako matka a pokračovatelka rodu, a také měla ve společnosti stejná práva jako muži. Žena měla právo zvolit si jakékoli povolání dle vlastního výběru. Nadané ženy se stávaly velekněžkami, lékařkami a dokonce stavitelkami. Mimochodem, v té době také nadané ženy na tomto poli dosahovaly značných úspěchů. Vezměme například medicínu. Dokonce ještě dnes můžeme najit zmínky o tom, že „historicky první žena - lékařka, která provozovala praxi v Memfisu ve III. tisíciletí před Kristem, se jmenovala Peseshet“. Avšak ve skutečnosti nebyla první ženou - lékařkou, ale protože archeologové objevili pouze tuto jedinou dřívější zmínku o této skutečnosti, uvádějí tuto ženu jako první… V té době byla medicína považována za posvátnou vědu a vyučovala se v chrámových školách. Panovalo přesvědčení, že uzdravení člověka nezáleží jen na praktických znalostech lékaře, ale také na vůli bohů, proto lékaři studovali jak medicínské poznatky, tak posvátné texty. Kněz - lékař neměl právo zahájit léčení nemocného, pokud předtím neodříkal modlitbu.
Imhotepovi Svobodní zednáři
Díky takovému grandióznímu stavebnímu projektu, který neměl obdoby a také díky tomu, že do projektu byli zapojeni nejlepší lidé Egypta, získal Imhotep možnost vybrat si osobní učedníky mezi nejlepšími muži a ženami, mezi těmi, u nichž bylo možné vypozorovat podstatu duchovnosti a lidskosti. Do této skupiny, kterou vyučoval Imhotep osobně, patřili lidé různých profesí, avšak původně sestávala především z kameníků. Proto Imhotep symbolicky pojmenoval své společenství Svobodní kameníci, neboli ti, kdož usilovali o svobodu ducha a získávali poznatky a víru pevnou jako kámen.
Postupně se zrodila symbolika Imhotepových Svobodných kameníků, kterou pak směle okopírovali Svobodní zednáři Ahrimana - zednářská zástěra, kámen, kladivo, pyramida s vševidoucím okem (starověký znak Šambaly a pro Imhotepovy kameníky symbol sepětí s pozitivními duchovními silami), Fénix, Sfinga (u Svobodných zednářů ji nahradil lev), tlapa Sfingy (lví tlapa), čísla 3, 7, 13, 33 (jednalo se o počty osob, utvářejících určité kruhy síly) a jiné.
Poznávali se navzájem podle určitých slov, znaků a doteků, i toto pak převzali Svobodní zednáři. Mimochodem, znak pentagramu – pětiúhlé hvězdy se stejnými úhly, který se těší takové oblibě u Svobodných zednářů, byl jedním z nejdůležitějších symbolů Svobodných kameníků, avšak interpretace jeho významu byla zásadně odlišná.
Jde o to, že dle prvotních poznatků Učení „Bílého Lotosu“ představuje hvězda symbol prvotního ženského principu božství, kdežto kruh symbolizuje bytí, Vesmír. Hvězda v kruhu označuje přítomnost ženského principu božství v kruhu bytí. Mimo to se na ženský prvotní princip pohlíželo také jako na nádobu pro reinkarnaci a na ženu jako na dárkyni síly a života. Právě proto ve starověkém Egyptě bylo hvězdou v kruhu označováno království Duat, jako království přerodu lidských duší.
Imhotep vybudoval pevné jádro tajné organizace s názvem Svobodní kameníci, sdružující lidi osvobozené od hmotného světa, svobodné duchem. Základním cílem jejich hnutí bylo právě pochopení duchovních fází zdokonalování. A nehledě na to, že se tito lidé klaněli různým bohům, vždyť v Egyptě byly v té době téměř každé město a každý chrám zasvěceny jinému bohu, stručně řečeno dominovalo zde mnohobožství, díky Imhotepovi, který jim otevřel přístup k tajným vědomostem, pak všichni, i když zdánlivě zachovávali věrnost svým bohům, uctívali ve skutečnosti pouze Jediného Boha, kterého nazývali Velikým Architektem Vesmíru.
Imhotepovi osobní učedníci, kteří nabyli jistoty v duchovních praktikách a získali tajné Znalosti, se stali spolehlivými pomocníky v jeho duchovním působení. A když i oni začali různým způsobem pomáhat lidu, Imhotepova sláva se ještě více šířila Egyptem, protože samotní jeho učedníci konali dle soudu lidí neuvěřitelné zázraky, počínaje uzdravením těžce nemocných a konče jejich neobvyklým vlivem nejen na lidi, ale dokonce i na počasí. Když informace o tomto tajném společenství pronikly mezi lidi, mnozí z nich zatoužili stát se osobními učedníky Imhotepa. Avšak samotný Imhotep popíral jakékoli zvěsti o existenci takového tajného spolku a tím spíše o tom, že by on sám čemukoli „tajně“ učil jiné lidi.
Proč to popíral? Tak především proto, aby zajistil svému duchovnímu „dítěti“ ochranu před Archónty a některými vlivnými lidmi, kteří byli protivníky Imhotepovy politiky a snili o starých časech, kdy mohli beztrestně provozovat své zlodějské praktiky. A dále pak byl Imhotep velmi dobře obeznámen s podstatou lidské povahy, s pomíjivostí lidských tužeb – dnes lidé s nadšením podléhají duchovnímu vzplanutí a za nějakou dobu zase vyhasnou, přiklánějí se k realizaci svých životních potřeb a tužeb.
Kdežto Znalosti, které Imhotepovi předal Sokroveník Šambaly, vyžadovaly, aby byl člověk pevný a stálý ve svých duchovních záměrech a hlavně - aby měl čisté myšlenky a přání. Kromě toho se mnozí lidé od něj chtěli učit právě proto, aby nabyli tajných znalostí a mohli je použít pro získání síly a vlády nad jinými lidmi a mohli tak uskutečnit své obchodní, sobecké cíle a úkoly. Proto Imhotep nikdy nebral do učení ty, kteří po tom prahli v návalu momentálního, jednorázového nadšení. Na takové „zájemce“ bral Imhotep „pořádné koště“ a to bez ohledu na to, zda se jednalo o dobrého člověka, který měl v tom okamžiku skutečné duchovní záměry, nebo o člověka špatného s vlastními komplexy. Přesněji řečeno ani ne koště, ale berlu, bez které nikdy nevycházel. Například když za Imhotepem přicházeli lidé a projevovali mu svá přání studovat u něho, vykrucoval se, jak mohl, ale a zároveň pozoroval, jak reagují na jeho odmítnutí. Některým vyklouzávaly myšlenky jako: „Pohleď, to jsem Já! Já chci znát tajemství! Uč Mě!“. Takoví lidé zpravidla svým nabubřelým egocentrismem nevědomky ihned vzbuzovali nepřátelství a odvržení. Ale byli i tací, jimž slova nenapovídal rozum, ale srdce. Takové lidi Imhotep pozorně sledoval, ale nepřipustil je příliš blízko, dokud nenabyl jistoty, že záměry takového člověka jsou pravé, jeho volba je jistá a rozhodnutí zcela zralé a uvědomělé. Ve většině případů tito lidé zřejmě podvědomě cítili, že je pozoruje, a tak se záměrně snažili být mu na očích a se srdcem na dlani klepat na dveře k tajným Znalostem. A nakonec dosahovali svého. Neboť jak se říká, jednou se otevřou každé dveře, když na ně budete dostatečně vytrvale klepat.
Imhotepova berla
V každodenním životě se Imhotep neobešel bez své berly. Ale na tajných setkáních Svobodných kameníků míval berlu zcela jinou, právě tu, která v dávných časech patřila Bódhisattvům Ptahovi a Osírisovi. Tato berla vypadala jako dva propletení hadi, zvedající se vzhůru a byla zakončena kulatým diskem se sokolími křídly. Dva hadi znázorňovali současně Stráže duchovní cesty a fungování prapůvodních struktur lidského mozku, okřídlený disk symbolizoval ty, kteří přinesli tyto duchovní znalosti na Zem a odhalili je lidem. Na disku byl zobrazen symbol Šambaly, v němž se nacházel zvláštní krystal.
Později patřila tato neobvyklá berla Imhotepovým následovníkům a to až do té doby, dokud Ahriman za pomoci Archóntů zcela nezničil duchovní základy tohoto společenství, vybudovaného Imhotepem. Když Archóntové začali intenzivně přetvářet spolek Svobodných kameníků dle struktury Ahrimana, poslední z Imhotepových následovníků stihl vyjmout z berly krystal ještě před tím, než se samotná berla dostala do rukou Svobodných zednářů. Jelikož posledně jmenovaní intenzivně využívali symboly a předměty Svobodných kameníků jako své vlastní symboly, pouze mírně pozměněné, byla tato tajemná berla používána také na jejich setkáních jako symbol nejvyšší moci svého nositele. Teď se z ní ale stal pouhý atribut, nic víc.
Poté, co se organizace Svobodných zednářů značně rozrostla, a začaly vznikat další tak zvané lóže, osoba, která stála v čele organizace, se vždy pohybovala na veřejnosti s touto berlou. Přičemž všichni zasvěcení věděli, že majitel tohoto tak zvaného „žezla“, je jejich „veleknězem“. Jenže tento symbol poutal pozornost i nezasvěcených lidí. A právě proto, aby se předešlo nežádoucím dohadům, byly o původu berly vymýšleny různé legendy. Tak vznikly také antické legendy, kde podle Homérských hymnů Diův syn, posel olympských bohů, patron pastýřů, obchodu a zisku Hermes získal hůl (caduceus) od samotného Apollóna.
Symbolika v Imhotepových dílech
Zeď, která ohraničovala komplex Džosérovy pyramidy v Sakkaře, Imhotep navrhl s určitým záměrem. Byla vysoká téměř deset metrů, postavena z bílého vápence, posílena věžemi a rozdělena plochými výstupky. Ve zdi bylo čtrnáct bran, z nichž třináct bylo falešných a pouze jedna pravá, která byla umístěna na východní straně. Přičemž při pohledu zevnitř komplexu to vyvolávalo dojem, že jsou všechny brány otevřené. Zdálo by se, že z lidského pohledu se jedná o drobnost. Vždyť co na tom záleží, jak budou vypadat tyto zdi? Ale Imhotep dokázal i tyto stěny naplnit znalostmi. Kromě duchovní filozofie té doby (čtrnáct Cау a sedm Ba, odkazovaly na strukturu nejvyššího božstva), je třeba vědět o sedmi párech božstev, sedmi mužských a sedmi ženských, které disponovaly velmi mocnou ochrannou sílou. Pouze v Imhotepově kruhu, v jádru Svobodných kameníků nebyly tyto znalosti ani mytologií ani náboženstvím, ale reálnou duchovní praxí.
Proto stačí, když pohlédneme na Imhotepovy stavební projekty, abychom viděli „symboly“, z nichž se zrodilo hnutí Svobodných kameníků, mimo jiné také okřídlený disk, hada - strážce, symbol Šambaly, později pozměněný na symbol Svobodných zednářů.
Zdaleka ne samoúčelně měly mnohé hlavice sloupů, postavených za Imhotepa a široce využívaných i později, tvar lotosových poupat nebo rozevřených lotosových květů případně svazků papyru. Mimochodem právě z Imhotepovy doby pochází tradice označovat stejným hieroglyfem „vědění“, „učení“ a „uzel“. Veškerá architektura chrámu zdůrazňovala hlavní symboliku – je to dům božstva, zrozeného z lotosového květu. Okřídlený sluneční kotouč byl obvykle zobrazován nad vchodem, jak vylétá z nilského houští a připomíná ty, kdož přinesli tyto Znalosti. Pro obyčejného člověka to jsou pouhé obrazy starověkého umění, pro Člověka Znalostí – znaky a skutečné dějiny.
Jak se však zdá, dokonce i v Imhotepově době znal tyto skutečné dějiny málokdo. Je to pochopitelné. Vždyť tehdy, stejně jako dnes, existovala hrozba, že Archóntové překroutí nejen dějiny, ale také pravé vědění. Protože toto vědění pomáhalo lidem stát se vnitřně svobodnými a zbavovalo je strachu z tohoto světa. Avšak to zase překáželo Archóntům v dosažení jejich cílů spočívajících v masovém zotročení a podmanění si lidí. Právě proto se Archóntové všemi silami snažili překroutit dějiny a poznatky pro ně nevýhodné, jakmile se byť část pravdy dostala mezi lidi. Z tohoto důvodu lidé Znalostí po celou dobu uchovávali vše v tajnosti. Imhotep a skupina lidí kolem něj se velkou měrou zasloužili o to, že toto „tajemství“ se stalo dostupným pro mnoho těch, kteří to potřebovali. A nejen to, také přispívalo k jejich duchovnímu rozvoji.  Zdroj: Anastasia Novych “Sensei z Šambaly“, kniha IV (www.schambala.cz/downloads/imhotep_kont.doc)
SAKKÁRA - KRYSTALOVÝ KOMPLEX
       Sakkára je první manifestací vysoce rozvinutých znalostí, které ovládali kněží Školy mystérií Hórova oka, jejíž trosky stojí dodnes. Byla zde postavena první pyramida na světě po potopě světa. Při její stavbě byly poprvé použity pravidelné kamenné bloky. První náboženské texty v historii psané hieroglyfickým písmem byly vytesány do jejich zdí. Byl zde postaven ohromný podzemní komplex, 12 poschodí hluboký, s místnostmi a chodbami ozdobenými prvními pálenými dlaždicemi, které kdy člověk vyrobil. V podzemních pokojích bylo nalezeno více než 40.000 alabastrových mís, váz a hrníčků. Čemu sloužily? Proč vynaložili takové úsilí, aby postavili tunely, pokoje a haly 30 m pod zemí? Jak tyto místnosti osvětlili, aby dokázali vytvořit celistvou keramickou dekoraci jejích stěn? Proč stojí na povrchu stavby z masivních kamenných bloků, když zdánlivě nemají žádný smysl? Proč by 4 miliónová společnost vytesala více než 1 milión tun kamenů, aby postavila tak architektonicky vytříbený komplex? Proč si dávali takovou práci s rytinami, sloupy, reliéfy a dalšími skvostnými detaily zdobícími fasádu, za kterou se uvnitř nic neskrývá? Jak to, že se tak vysoce vyspělá a nová technologie spojila s něčím, co se nedá racionálně vysvětlit?
IMHOTEP
     Sakkára je jedním z nejzáhadnějších míst Egypta. Její historie odkrývá ty nejneuvěřitelnější odpovědi za nimiž stojí všestranný génius a úžasný člověk, který nechal celý komplex navrhnout a řídil jeho stavbu, architekt Imhotep, jehož jméno znamená "moudrý muž přicházející v míru". Byl vysoce postaveným knězem Školy mystérií Hórova oka. V historii lidstva sehrál významnou roli. Byl něčím jako ministerským předsedou, vezírem a kancléřem  faraóna Džosera, který vládl ve 3. dynastii kolem roku 2.800 př.n.l.  Imhotep se narodil 31. května jako syn architekta Kanofera a jeho ženy Khreduonkh. Několik soch ho zpodobňuje jako prostého muže oblečeného ve skromném mnišském rouchu.     
     Je považován za otce architektury, který od dřeva a páleného jílu přešel k pravidelným kamenným blokům. Navrhl první sloupy zdobené lotosovými květy vytesanými do jejich hlavic. Používal ty nejvytříbenější detaily a harmonie Sakkáry podtrhuje jeho mistrovství. Byl prvním filozofem v historii lidstva. Věnoval se rozjímání o základních koncepcích, např. o prostoru, čase, objemu, příčinách nemoci, existenci Boha a nesmrtelnosti. Zformuloval základní teze egyptské civilizace, např. o cestě mysli k bohyni Maat, ke spravedlnosti, čestnosti, harmonii a rovnováze.

     Platón tvrdí, že příběh o Atlantidě, který vyprávěli egyptští kněží Solónovi, pochází z Imhotepovy doby. Byl také astronomem a astrologem a sestavil první systematické záznamy hvězdné sféry a první mapy souhvězdí.  Znal precesi rovnodenností a změny věků používal k popisu stádií duchovního rozvoje egyptské civilizace. Ale byly to jeho léčitelské schopnosti, které proměnily Imhotepa v poloboha. Pouhých 50 let po jeho smrti nechal faraón Menkaure postavit na jeho počest chrám, ke kterému Egypťané pořádali poutě a odehrávala se tam zázračná vyléčení. Řekové, kteří studovali v Egyptě a všechno přejmenovali, ho pojmenovali Asklépio nebo Esculap, aby zdůraznili jeho úspěchy na poli medicíny. Také mu říkali Hermes Trismegistus, čili trojnásobně veliký, kvůli jeho filozofickému a fyzikálnímu nadání, díky kterému odhalil, jak funguje vesmír.  
ESCULAPOVO ŽEZLO
      Imhotep byl první, kdo shromáždil informace o tom, jak diagnostikovat a léčit mnoho nemocí. Esculapovo žezlo, dnešní symbol medicíny, bylo Imhotepovým žezlem moci. S jeho pomocí měřil množství vitální energie, které dokázal člověk vyrábět ve svém nitru. Díky tomu zjistil, které neurální centrum nebo čakru používá nemocný k vytváření energie a v jakých buňkách se nachází elektromagnetická nerovnováha. Léčil tím, že zvyšoval frekvenci vibrací aury nebo osobního elektromagnetického pole. Znovu uvedl do rovnováhy čakry, aby mohly produkovat vitální energii, která by uzdravila nemocné orgány. Léčil pravou příčinu nemocí. Na žezlu dva hadi obkružují 7 čaker, neurálních center rozložených po těle, které přijímají a distribuují energii. Mají symbolizovat dva protisměrné pohyby a elektrické polarity, které utvářejí duální vesmír. V jejich středu je zvlněný sloup tvořený páry částic s opačným nábojem, jež se vzájemně neutralizují. Toto je jediná cesta k dosažení osvícení. Žezlo představuje kundalini, životní energii proudící páteří. Tyto znalosti odnesl čas, ale jeho tvar zůstává symbolem léčitelství.

     Při experimentech, které využívaly tvar žezla jako elektrickou cívku, se zjistilo, že projevuje záhadné vlastnosti. Když je k němu připojen proud nelze zaznamenat žádné silové pole, ačkoliv se odráží na všech frekvencích a všech vlnových délkách. Může být použito k vysílání a příjmu rádiových vln, pokud se jeho železné části seřadí jakoby měly vysílat laserové signály. Eberský papyrus ukazuje, jak Imhotep spojoval medicínu a magii. Jeho recepty a uzdravovací zaříkávadla obsahují modlitby a kouzla. Domníval se, že medicína nedokáže léčit bez síly ukryté ve slovech.    
     Jeho učení se po tisíce let předávalo tajně z generace na generaci. Je základem nauky gnostiků, templářů, iluminátů, rozekruciánů a zednářů. Řekové toto vědění označovali jako hermetické principy. Imhotep je příštím generacím zachoval na několika papyrech a tabulkách. Jeden z nich, Kybalion, pojednává o sedmi fundamentálních silách vesmíru. Tvrdí, že vesmír existuje v mysli Boha a že každý člověk je jednou z těchto myšlenek a sám je schopen uvažovat. Realita je velký systém, ve kterém je vše propojeno a má vědomí.

      Imhotep byl také učitelem. Učil psát hieroglyfy a tesat je do kamene a tak vznikaly první náboženské texty v historii. Je spojován s Thóthem, božským principem nebo neterem, symbolizovaným mužem s hlavou ibisa, který představuje slovo Boží svěřené stvořiteli světa. Není pochyb o tom, že Imhotep byl velmi významný člověk. Čas z něj udělal mýtickou postavu spojovanou s božskostí a přidělil mu různá jména. Thóth, Merkur, Kukulkan, Esculap, Hermes Trismegistus neboli ten, kdo je trojnásobně veliký. Termín hermetika se stal synonymem pro tajemná moudra, která kdysi znali kněží Hórova oka a jejichž jedním z prvních nejvyšších knězů byl právě Imhotep, moudrý muž přicházející v míru.
PYRAMIDOVÉ POLE
     Byl to Imhotep, kdo rozhodl, kde bude postavena Sakkára, aby mohla správně plnit své mystické poslání. Leží mezi 31° a 32° východní délky a 29° a 30° severní šířky, čili v místech, kde byly v následujících 400 letech postaveny pouze egyptské pyramidy. Je to poušť ležící 14 km na jih od Káhiry, vedle Memphisu, bývalého hlavního města Egypta. Nejjižnější pyramidy leží v Médúmu, Hawáře a El-Láhúnu a nejsevernější v Abú Rawáši. Kamenná pláň sahající až do Gízy je 50 m nad hladinou řeky. To zajišťovalo, že podzemní voda nezaplaví podzemní stavbu, kterou měl Imhotep v plánu. V této oblasti se nachází 8 nižších pyramid postavených během 4., 5. a 6. dynastie.    
     Jeden z hlavních elektromagnetických uzlů planety, kde se koncentruje telurická energie, může být nejlépe využit k rozvibrování kamenné masy. V tomto bodě dochází k nejsilnějšímu elektromagnetickému jevu na planetě. Nachází se zde jedna z čaker planety a prochází tudy telurický proud, negativní zemský náboj nesoucí vitální energii. Hlavní spojnice tzv. Liových linií může ve velké kamenné mase bohaté na krystaly křemíku vyrobit během vibrací negativní statickou energii, která je výsledkem tření molekul. Atmosféra se nabije pozitivním proudem o síle 500 voltů na m2, což je 5x více než průměrná hodnota. Toto místo na planetě dokáže zvýšit energetické působení Imhotepovy pyramidy. Umístění Sakkáry bylo důležité pro využití pyramidy jako elektrického kondenzátoru, jenž jako nějaká anténa ukládá pozitivní energii atmosféry do křemíkových krystalů v žulových deskách, které kdysi pokrývaly její povrch.  
TA, KTERÁ OTEVÍRÁ A UKAZUJE CESTU

      Sakkára v překladu znamená "ta, která otevírá a ukazuje cestu". Jejím symbolem je šakal, který vyvádí ty, jež se ztratili v poušti zpět do úrodných oblastí, k domovům civilizovaného člověka. Z dálky bylo možno bílou pyramidu pozorovat přes dlouhou zeď postavenou z ohromných žulových bloků zdobených reliéfy a překlady, která vyžadovala daleko náročnější stavbu než samotná pyramida. 130.000 tun žuly z Tury vytvořilo vysokou a zvláštní zeď, která uzavírala 15 hektarový komplex a ochraňovala jej před vnějším chaosem. Měla obdélníkový tvar a byla orientovaná přesně v severojižním směru paralelně s tokem Nilu. Zeď byla 10 metrů vysoká, tedy přibližně asi jako moderní čtyřpatrová budova. 550 metrů dlouhá v severojižním směru a přesně polovinu této délky, 275 metrů, měla v západovýchodním směru.

      Tato zeď je prvním prvkem Imhotepova kvantového stroje v Sakkáře. Celý komplex byl velkým elektronických okruhem složeným z kamene ohromného objemu. Zeď fungovala jako elektromagnetický pás, který izoloval komplex a zároveň uzavíral a chránil okruh. Nepotřeboval elektrické kabely, jen veliké množství křemičitých krystalů v molekulách kamenů. Žula z Tury, nedalekého lomu, obsahuje vysoké množství křemíku. Křemík organizuje svoje molekuly do tetraedrů, což je jeden z pěti základní tvarů, co kterého se seskupuje hmota. Tetraedr je jedním z Platónských těles. Vibrace planety způsobují tření mezi plochami tetraedrů a vyrábějí tak elektrický náboj. 85.000 m3 žulové zdi obsahuje vysoké množství křemíku, který dokáže vyrobit silné silové pole, konstantní radioelektrickou vlnu. nbsp;   
     Zeď je součástí komplexu sloužící k zachycování energie. Jeho centrem byla 66 metrů vysoká stupňovitá pyramida, jež se tyčila nad celým komplexem. Zeď má neuvěřitelnou podobu. Různě se ohýbá a vytváří bašty a portály v pravidelných intervalech. Vertikální reliéfy rámují portály, které celku dodávají krásu a pravidelnost a vyvolávají pocit harmonie v téměř ultramoderním architektonickém stylu. Zeď má cimbuří, na které se dá vystoupat po pravidelně rozmístěných schodištích. Odtud člověk může přehlížet okolní krajinu a pozorovat impresivní stupňovitou pyramidu.

      Není to jen první monumentální dílo člověka vypracované v kameni. Mimo to má několik architektonických detailů, jež ukazují mistrovství a znalosti, které později zdědila egyptská civilizace. Najdeme tu 15 identických bran, ale pouze jedna má skutečné dveře. Ta, která stojí v severovýchodním rohu. Za dveřmi se ukrývá úzká chodba, kterou mohl do Sakkáry v jednom okamžiku vstoupit pouze jeden návštěvník. Cesta k duchovnímu zdokonalení je individuální a nepřenosná. Nikdo se nemůže zdokonalovat za někoho jiného. Proto do Sakkáry mohli lidé vstupovat pouze po jednom. nbsp;   
     Tak vysoká zeď, 14 falešných vstupů a pouze jeden skutečný, to všechno naznačuje, že tato stavba byla navržena k obranným účelům. Nicméně Sakkára nikdy neměla ve svém jediném vchodu vsazené dveře. Zdejší technologie blokovala vstup duševně omezeným osobám, těm s negativní osobní aurou. V dlouhé chodbě a v galerii tvořené 48 sloupy zvyšovalo silné silové pole pocity návštěvníka. Pokud se v jejich srdci ukrývaly nenávist, strach nebo nejistota, jejich zvyšující se úzkost jim zabraňovala vstoupit. Jen ti, co měli čisté srdce mohli vstoupit do Sakkáry, když tu sídlila Škola mystérií Hórova oka. nbsp;    
     Velkou galerii tvoří 48 sloupů. Jejich esoterický tvar odpovídá tvaru lidské DNA. 20 párů sloupů těsně stojících u stěn je nastaveno po směru slunečního svitu, na energetické ose dvojité spirály molekul. 4 páry sloupů v příčné hale na konci symbolizují dodatečnou kapacitu, která odděluje člověka od zvířete a umožňuje mu shromažďovat, analyzovat a získávat informace. Tyto vytvarované sloupy vysoké 7 metrů byly rozmístěny podle architektonických principů, které o tisíce let později zopakovali Řekové v Partenónu. Sloupy mají tvar papyrového svitku. Tělo každého sloupu je lehce konvexní a nahoře se zužuje, aby se zdůraznila jeho vertikální poloha a zamezilo se tomu, aby se při pohledu z dálky jevilo jako zkroucené. Restaurátor Sakkáry, Jean Philip Lauer, také zjistil, že vzdálenější sloupy jsou od sebe více vzdáleny, což umocňuje dojem perspektivy a budí iluzi daleko větší galerie.

      Skrz galerii se dostaneme do příčné haly s 8 sloupy spojenými s kamennými moduly, které rámují vstup na velké Nádvoří hadů. Při pohledu na sever se nám krásně odkryje stupňovitá pyramida. Nádvoří bylo původně obehnáno vysokými zdmi s propracovanými reliéfy, představovaly niky v podobě dveří. Tento motiv se potom často opakoval na jedné ze stěn egyptských hrobek. Dveře byly doplněny horizontálním vlisem s ozdobeným kobrou. Tento posvátný had symbolizoval svým dvojklaným jazykem a dvojími pohlavními orgány dualitu. Také má symbolizovat vůli změnit svou existenci, vydat se dobrovolně na cestu vývoje a činit svá vlastní rozhodnutí. Je zdrojem a původcem pohybu. HEB-SED

      Na tomto nádvoří se konalo mnoho obřadů. Zejména se žáky školy. Ale jednou ročně sem přišel i faraón, aby ho znovu korunoval nejvyšší kněz Hórova oka a nasadil mu červenobílou korunu, symbolizující moc nad celým Egyptem. A ve 30. roce jeho vlády se konal opakovaný obřad zvaný Heb-Sed, při kterém faraón oběhl Nádvoří hadů oděn do emblémů své moci, aby se očistil a dokázal svou sílu vládnout fyzickému světu.      
     Jižní stěna nádvoří byla fasádou jižní hrobky, falešné kaple z tvrdého kamene s klenutým stropem. Její hlavní funkcí bylo zakrýt jeden ze dvou vstupů do podzemního komplexu. V kapli je malá místnost s vertikální šachtou vedoucí do podzemního komplexu, daleko od vstupu do pyramidy. Tyto vykopávky odhalily původní schodiště vedoucí do podzemního komplexu.  Dvě vertikální vstupní šachty, jedna v pyramidě a druhá v jižní kapli, byly nalezeny zablokované kulatými žulovými deskami vážícími více než 10 tun. Kaple na povrchu byla jen falešnou fasádou.

      Skutečný život se v Sakkáře odehrával pod zemí. Z tohoto vstupu v jižní hrobce můžeme pokračovat do podzemních místností a galerií a do tunelu, který končí přesně pod sloupovou vstupní galerií. Plán komplexu vypadá jako počítačový procesor. Sakkára byla prvním experimentem s tvarem pyramidy, který měl být využit k zlepšení kvantové technologie, jež měla napomoci urychlení procesu duchovního zdokonalování žáků Školy mystérií Hórova oka. V následujících 400 letech bylo postaveno asi 100 pyramid různých tvarů, velikostí a materiálu, dokud nebyl jejich tvar vylepšen a nebyla postavena Velká Cheopsova pyramida. Znalosti zděděné od obyvatel Atlantidy, jak proměnit masivní pyramidy v kvantového stroje vyrábějící vlnící se stacionární sloupy energie, zvyšovaly vibrační frekvenci žáků. Zvyšovala se také jejich vitální energie, mentální síla a probouzely se v nich nové smysly, např. telepatie a schopnost vnímat auru ostatních lidí. To umožnilo vědomí, aby se povzneslo nad čas a vidělo řetězec reinkarnací, kterými prochází.

     Na Nádvoří hadů, na straně, kde vychází slunce, stále stojí tři sloupy, které tvořily střed královského chrámu, budovy, kterou faraón a kněží využívali během obřadu Heb-Sed. Z této budovy vede zakřivená stěna na obdélníkové nádvoří, kde se konaly obřady Heb-Sed, které je postaveno paralelně s centrálním nádvořím komplexu. Jeho stěny obklopují dvě paralelní série falešných kaplí. Jsou z tvrdého kamene a mají nádherně vypracovanou fasádu. Každá série byla tvořena 13 kaplemi z masivního kamene. Jejich stěny, ale uvnitř neukrývají žádný užitečný prostor, jsou jen scénografickou a skvěle řemeslně řešenou fasádou plnou vytříbených architektonických detailů. Jejich tvar maskoval skutečný účel komplexu a také složitou síť podzemních místností a tunelů navržených jako obrovský elektronický okruh na výrobu elektromagnetického víru. Před každou falešnou kaplí se nacházela klikatá a úzká cestička vedoucí do malé svatyně, v níž byly pravděpodobně umístěny symbolické reprezentace egyptských vzdělávacích sil Božské devítky.      
     Vnější stěny byly ozdobeny reliéfy falešných oken a dveří, falešnými dřevěnými ploty a sloupy ve tvaru flétny. Vše bylo ale jen pouze vytesáno do kamene.   Na sever od nádvoří falešných kaplí, směrem k východní straně stupňovité pyramidy, se nacházejí Severní a Jižní dům, dvě větší, ale také falešné budovy. Jižní dům má válcovité sloupy s hlavicemi ve tvaru lotosového květu, který je symbolem Horního Egypta. V úzké chodbě najdeme nejstarší nápisy na zdi na světě psané hieratickým písmem a komentující faraóna Džosera, které tu vytesali návštěvníci během vlády 18. dynastie.     
    Severní dům má sloupy se symboly papyrů, které jsou atributy Dolního Egypta, delty a severu země. Během obřadu Heb-Sed tu faraón obdržel červenou korunu, která představovala jeho autoritu nad tímto územím. Mezi Severním domem a posmrtným chrámem Džosera byl objeven tzv. Serdab, malá kaple s dvěma dírami v jedné ze svých stěn. Jimi se dívala ven, na nádvoří, sedící socha faraóna Džosera a vdechovala osvěžující severní vánek. Tato socha s čelenkou na hlavě a ztracenýma skleněnýma očima je prvním trojrozměrným zpodobněním egyptského monarchy v životní velikosti, které se zachovalo do současnosti. 4000 let pozorovala údiv návštěvníků nad podivnými stavbami v Sakkáře, které měly za úkol chránit mocný kvantový stroj. Naslouchala teoriím, které tvrdily, že Džoser Sakkáru nikdy nevyužil jako svoji hrobku.

      Vedle stojí trosky chrámu přináležejícího k pyramidě. Chrám měl jen jeden vchod orientovaný na východ, který vedl spletí úzkých chodeb k otevřeným nádvořím, na jednom z nichž se nacházel vstup do skutečné Sakkáry ukrývající se hluboko pod zemí. Na tomto nádvoří se ukrývá hlavní vchod do podzemní části. Spojení chrámu s pyramidou bylo využito i při stavbě dalších pyramid. Sakkára byla opuštěna na konci věku Býka a začátku věku Berana kolem roku 2.320 př.n.l., kdy byla postavena Cheopsova pyramida. Informace o přístupu do podzemních místností a tunelů odnesl čas. Kameny z jejích stěn byly využity pro stavbu dalších budov.

      Mnoho šlechticů z pozdější doby si nechalo na tomto svatém místě postavit hrobku. Dnes se Sakkára považuje za pohřebiště a původní komplex za Džoserovu hrobku. Během vlády 26. dynastie, na sklonku egyptské civilizace, nikdo netušil, že připojený chrám ukrývá vstup do hlavní místnosti. Faraón přikázal vykopat hluboký tunel do jižní stěny pyramidy, protože se domníval, že vstup leží tam. Prorazili tvrdý kámen a na místě nechali sloupy, aby se tunel nezhroutil. Nakonec se prokopali až do hlavní místnosti, prázdného prostoru, 12 poschodí hlubokého a uvnitř pyramidy objevili vertikální šachtu s obeliskem. Tak zjistili, že původní vstup byl ve skutečnosti ze severní strany pyramidy a mohli začít prozkoumávat celý komplex podzemních galerií.  
TŘI FÁZE STAVBY PYRAMIDOVÉHO KOMPLEXU

      Sakkára byla postavena ve 3 fázích, které navrhl Imhotep. Jednotlivé fáze umožňovaly, aby komplex rostl pozvolna a pyramida expandovala jako lidské tělo.

     První fáze začala konstrukcí páteře komplexu, vertikální šachty pyramidy, která se noří ho hloubky 30 metrů a je 12 poschodí vysoká, což představuje 50% z celkové výšky pyramidy. Pak stavitelé vykopali stovky metrů tunelů a také místnosti a galerie, fundamentální část systému.     
    Během druhé fáze postavili nad podzemním komplexem malou stupňovitou pyramidu. Její objem a váha přesně odpovídaly 50% z navržené pyramidy. Představovala pouze polovinu z celkových zdrojů a snah. Díky ní mohli dočasně využívat její potenciál během další fáze konstrukce. Elektrický náboj produkovaný malou pyramidou byl využíván k nabíjení elektromagnetických cest, které usnadňovaly přesun materiálu potřebného k dokončení komplexu. Od přední části pyramidy v pravidelných vzdálenostech umísťovali pilíře zvané džed, které přenášely náboje negativných iontů vyrobených vibrující masou. Každý pilíř měl na sobě upevněné dvě vertikální cívky tvořené zlatým drátem omotaným kolem dřeva.     
     Primární cívka se nacházela v jeho spodní části a sekundární cívka v části horní. Pilíř byl zasazen do jámy vyplněné látkou namočenou ve slané vodě, která umožňovala skvělý kontakt se zemí. Kněze s vysokou hladinou vědomí požádali, aby pomocí vysoké energie své mysli obrátil proud iontů k prvnímu pilíři. Pak se elektrický náboj šířil postupně z jednoho pilíře na druhý a vytvářel elektromagnetické pole ze Sakkáry až do Tury, ležící u Nilu, a v dosahu malé pyramidy, kde se nacházely lomy v nichž se těžila žula bohatá na křemík. Žulové desky stačilo umístit před poslední pilíř, kněz na ně poklepal svým žezlem a vyvolal v jejich křemíkových molekulách stejný negativní náboj. Oba negativní náboje se vzájemně odpuzovaly a kamenný blok levitoval. Podobný princip se využívá dnes u moderního japonského vlaku, který se vznáší nad silným elektromagnetickým polem, jež má stejnou polaritu jako vlak.

     Pomocí této elektromagnetické přepravní linky mohli stavitelé snadno přesouvat kameny, které potřebovali k třetí fázi stavby. Museli přemístit 425.000 tun kamene, aby zvětšili pyramidu a 135.000 tun turské žuly, aby dokončili ochrannou zeď.      Jednotlivé fáze jim umožňovali částečně využívat vyráběnou energii a zvýšit ji o 50%, když byla dokončena Velká pyramida. Celková síla zajišťovala elektromagnetickou cestu až do Médúmu, který leží na půli cesty mezi Sakkárou a lomy červené žuly v Horním Egyptě. Tyto technologie založené na principech kvantové mechaniky přijali Egypťané od obyvatel Atlantidy a současní vědci k nim teprve začínají znovu pronikat.     
     V další lekci budeme pokračovat v analýze Sakkáry. Prohlédneme si uspořádání a zamyslíme se nad účelem podzemního komplexu, který byl postaven, aby sloužil jako silný kvantový stroj, jenž urychloval vývoj žáků. Při rozebírání tento kvantové cesty k osvícení mysli zjistíme, že tomuto evolučnímu procesu vyučovalo několik různých učitelů. Jedním z nich byl Ježíš. Tvrdil, že vydáme-li se po cestě světla a lásky, dokážeme daleko větší věci. Odkazoval tak k využití atomických částeček světla, tachyonové energie, kreativní síly, jež uspořádala vesmír. Tisíce let před Kristem moudří kněží Hórova oka využívali tuto stejnou sílu k urychlení rozvoje svých žáků v Sakkáře. Stavěli masivní pyramidy, kvantové stroje produkující vlnící se energetické sloupy, pomocí kterých zvyšovali frekvenci vibrací svých žáků. Postavili centrum komunikace s vyššími dimenzemi, které umožňovalo žákům ověřit si cestu k osvícení, získat informace od rozvinutějších stvoření a vyšších učitelů. Ve fyzickém světě využívali elektromagnetické pole a supravodivost různých materiálů při stavbě svých chrámů, jež jsou dodnes živoucími knihami Školy mystérií Hórova oka.  
SAKKÁRA, KVANTOVÝ STROJ
       Sakkára, jedno z nejtajemnějších míst Egypta byla navržena vysoce postaveným knězem Imhotepem, géniem v mnoha oborech. Prvním filozofem historie, otcem medicíny, fyzicky, architektury a chemie. Řekové, kteří studovali egyptské dějiny ho pojmenovali Asklépio nebo Esculap, na počest jeho lékařských úspěchů. Také ho nazývali Hermes Trismegistus, trojnásobně veliký, pro jeho filozofické a lékařské vědomosti a také proto, že odhalil zákonitosti fungování vesmíru. Imhotep, jeden z nejvyšších knězů Školy mystérií Hórova oka, nechal postavit Sakkáru, do níž investoval mnoho času, pracovních sil a zdrojů a jež později duchovně i materiálně obohatila jeho lid.
TECHNOLOGIE STAVBY
      Technologie stavby byla důležitá k zvyšování vibrační frekvence žáků školy, čímž urychlovala jejich duchovní rozvoj. Umožnila žákům, aby zjistili, že existují i jiné dimenze, aby se spojili s bytostmi na vyšší úrovni a načerpali informace od učitelů, kteří vstoupili do jiné sféry. Fyzikálně tato stavba umožňovala vytvoření elektromagnetických cest, jež pomáhaly přesouvat materiál potřebný na stavbu chrámů. Sakkára vyráběla tachyonovou energii s nejvyšší frekvencí vibrací ve vesmíru. Je to neutrální energie vznikající mezi párem částic nabitých opačným elektrickým nábojem, který je vyvažuje.     
     Protože je to neutrální energie, nepůsobí na ní odpor a tak se může pohybovat rychlostí 27x vyšší než je rychlost světla. Je to energie myšlení a vibruje vysokou frekvencí lásky. Tuto energii využíval Ježíš, když konal své velkolepé činy, které označujeme za zázraky. Dokázal, že vibrováním na vysoké frekvenci lásky, dokáže mysl vytvořit tachyonovou energii, energii mysli s jejíž pomocí může člověk zvýšit vitální energii nemocných, dosáhnout jejich zázračného uzdravení a dokonce je vrátit ze světa mrtvých. Lze také zvýšit kmitočet vody a proměnit ji na víno. Každý předmět i každá bytost vibrují jinou frekvencí, která odpovídá stádiu jejich vývoje.

      Sakkára vytvářela obrovské elektromagnetické pole a zvuky, jež vibrovaly na různých frekvencích. Její tvar produkoval a koncentroval energii. Spojoval elektrické částice do vlnícího se sloupu, v němž vznikala tachyonova energie. Pyramida vyráběla několik frekvencí jež umožňovaly žákům na různých stupních vývoje, aby se na mě naladili a vibrovali na frekvenci vyšší než byla jejich obvyklá. To zvyšovalo jejich vitální energii, auru a osobní elektromagnetické pole. Zároveň je učitelé intenzivně připravovali na to, až dosáhnou 21 let a budou moci své vědomí vzít do vyšších dimenzí reality. Když se naučili ovládat vyšší hladinu vitální energie, probudila se v nich vibrace lásky, schopnost telepatie. Student začal vnímat hudbu sfér, tanec atomických částic tvořících auru, elektromagnetické pole, které kolem sebe vytváří každé lidské tělo.

      Kvantový stroj v Sakkáře urychloval proces duchovního rozvoje. Pomáhal začátečníkům na nižších hladinách vědomí, aby dočasně zažili zvýšení svojí frekvence. Pomocí meditace a přípravy na život v míru a harmonii a v respektu ke všemu, protože  vše je živé a propojené, proměňovali dočasné zvýšení vibrace v trvalý stav. Ti nejrozvinutější žáci setrvávali na hladinách vyšších vibrací, mohli své vědomí přesouvat v čase a prostoru, sledovat řetězec reinkarnací, jež jim umožňovali pobyt na světě. Anebo mohli vidět a vnímat reality za trojrozměrností nacházející se na dalším stupni vývoje člověka. Ve světě vyšších spojenectví plném osvícených nadlidí, kteří se již na tento vývojový stupeň dostali, protože získali potřebné informace.

      Podoba takových realit je, jak uvádí Imhotep v Kybalionu, stejně jako nahoře, tak dole. Existuje spojení mezi různými úrovněmi reality. Učil, že fyzická úroveň, která je tím nejzřejmějším pro naše smysly, se dá analyzovat a tím nám umožňuje nalézat pravdy o dalších úrovních reality, které nevnímáme. Začátečníci, kteří zažili další stupeň si toto zjištění ověřili, se vrátili, aby šířili lásku a poskytli informace ostatním lidem na nižší úrovni. Toto ověření na sebe samém prokázalo důležitost pyramid pro egyptskou společnost. Potvrdilo se, že vesmír má několik úrovní nebo jak prohlásil Ježíš "dům mého otce ukrývá mnoho menších domovů". Ze Sakkáry se stalo komunikační centrum s vyššími realitami vesmíru. Tato skutečnost je zaznamenána v několika náboženských textech na stěnách pyramid vládců prvních dynastií.

     Nebe se nenachází v naší fyzické dimenzi. Patří k těm vyšším, s vyšší vibrací lásky. Pyramida umožnila lidem přístup k dimenzím nadčlověka, k vyšším osvíceným společenstvím, která původně existovala na Zemi, ale pak se přesunula na vyšší hladinu reality. Další funkcí pyramidy bylo nabíjet ionty a vytvářet elektromagnetické cesty, které usnadňovaly transport ohromných žulových bloků určených na stavbu chrámů. Tato elektromagnetická technologie byla založena na faktu, že
shodně polarizované náboje se odpuzují a dnes se využívá u tzv. magnetického vlaku. Bylo prokázáno, že předměty, které vibrují vysokou frekvencí ztrácejí svoji hmotnost, přestává na ně působit gravitační síla.
Převzato: Duhový most
19.03.2012 11:50:11
thovtovamoudrost

"Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale neměl přitom lásku, jsem jako zvučící kov a řinčící plech.
Kdybych měl dar promlouvat z vnuknutí, rozuměl všem tajemstvím, ovládal všechno, co se může vědět, a víru měl v nejvyšší míře, takže bych hory přenášel, ale neměl lásku, nejsem nic.
A kdybych rozdal v almužnách všechno, co mám a (pro druhého) do ohně skočil, ale neměl přitom lásku, nic mi to neprospěje."
(Sv. Pavel, Kor. 13.)

Moudrost překonávající propasti času
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one