Křesťanství, filosofie, hermetismus a další duchovní texty.Evangelia, rozpravy, pověsti. Egypt. Náboženství, historie, spiritualita.

Píseň Šalamounova

PÍSEŇ ŠALAMOUNOVA


KAPITOLA 1.

Píseň nejpřednější z písní Šalamounových.
2
Ó by mne políbil políbením úst svých; nebo lepší jsou milosti tvé nežli víno.
3 Pro vůni masti tvé jsou výborné, mast rozlitá jméno tvé; protož tě mladice milují.
4 Táhniž mne, a poběhnem za tebou. Uvedlť mne král do pokojů svých, plésati a veseliti se v tobě budeme, a vychvalovati milosti tvé více než víno; upřímí milují tě.
5 Jsemť černá, ale milostná, ó dcery Jeruzalémské, tak jako stanové Cedarští, jako opony Šalomounovy.
6 Nehleďte na mne, žeť jsem snědá, nebo jsem obhořela od slunce. Synové matky mé rozpálivše se proti mně, postavili mne, abych ostříhala vinic, a vinice své nehlídala jsem.
7 Řekni mi, ty, kteréhož miluje duše má, kde paseš? Kde dáváš odpočinutí o poledni? Nebo proč mám býti jako poběhlá při stádích tovaryšů tvých?
8 Jestliže nevíš, ó nejkrašší mezi ženami, jdi po šlépějích ovcí, a pas kozlátka svá podlé obydlí pastýřů.
9 Koním v vozích Faraonových připodobňuji tě, ó milostnice má.
10 Líce tvé okrášleny jsou ozdobami, a hrdlo tvé perlami.
11 Řetízků zlatých naděláme tobě s přívěšky stříbrnými.
12 Dotud, dokudž král stolí, nardus můj vydává vůni svou.
13 Svazček mirry jest mi milý můj, na prsech mých odpočívaje.
14 Milý můj jest mi hrozen cyprový na vinicích Engadských.
15 Aj, jak jsi ty krásná, přítelkyně má, aj, jak jsi krásná! Oči tvé jako holubičí.
16 Aj, jak jsi ty krásný, milý můj, jak utěšený! I to naše lůže zelená se.
17 Trámové domů našich jsou z cedrů, a pavlače naše z cypřišů.

KAPITOLA 2.

1 Já jsem růže Sáronská, a lilium při dolinách.
2 Jako lilie mezi trním, tak přítelkyně má mezi pannami.
3 Jako jabloň mezi stromovím lesním, tak milý můj mezi mládenci. V stínu jeho žádostiva jsem byla seděti, a sedímť; nebo ovoce jeho sladké jest ústům mým.
4 Uvedl mne král na hody, maje za korouhev lásku ke mně.
5 Občerstvětež mne těmi hrozny, posilňte mne jablky, neboť umdlévám láskou,
6 Levice jeho pod hlavou mou, a pravicí svou objímá mne.
7 Zavazujiť vás přísahou, dcery Jeruzalémské, skrze srny a laně polní, abyste nebudily a nevyrážely ze sna milého mého, dokudž by nechtěl.
8 Hlas milého mého. Aj, onť se béře, skáče tam po horách, poskakuje na těch pahorcích.
9 Podobný jest milý můj srně aneb mladému jelenu; aj, on stojí za stěnou naší, vyhlédá z oken, patří skrze mříži.
10 Ozval se milý můj, a říká mi: Vstaň, přítelkyně má, krásná má, a pojď!
11 Nebo aj, zima pominula, prška přestala a odešla.
12 Kvítíčko se ukazuje po zemi, čas prozpěvování přišel, a hlas hrdličky slyší se v krajině naší.
13 Fík vypustil poupátka svá, a réví rozkvetlé vydalo vůni. Vstaniž, přítelkyně má, krásná má, a pojď!
14 Holubičko má, v rozsedlinách skalních, v hnízdečku skrytém, ukaž mi obličej svůj, nechať slyším hlas tvůj; nebo hlas tvůj libý jest, a obličej tvůj žádostivý.
15 Zlapejte nám lišky, lišky maličké, ješto škodu dělají na vinících, poněvadž vinice naše kvete.
16 Milý můj jest můj, a já jeho, jenž pase mezi lilium.
17 Ažby zavítal den, a utekli by stínové ti, navratiž se, připodobni se, milý můj, srně neb mladému jelenu na horách Betel.

KAPITOLA 3.

1 Na ložci svém v noci hledala jsem toho, kteréhož miluje duše má. Hledala jsem ho, ale nenašla ho.
2 Již tedy vstanu, a zchodím město; po ryncích i po ulicích hledati budu toho, kteréhož miluje duše má. Hledala jsem ho, ale nenašla ho.
3 Našli mne ponocní, kteříž chodí po městě. Viděli-liž jste toho, kteréhož miluje duše má?
4 A jakž jsem jich jen pominula, takž jsem našla toho, kteréhož miluje duše má. Chopila jsem ho, aniž ho pustím, až ho uvedu do domu matky své, a do pokojíka rodičky své.
5 Přísahou vás zavazuji, dcery Jeruzalémské, skrze srny a laně polní, abyste nebudily a nevyrážely ze sna milého mého, dokudž by sám nechtěl.
6 Která jest to, jež vstupuje z pouště jako sloupové dymu, okouřena jsouc mirrou a kadidlem, dražšími nade všechny vůně kořenářské?
7 Aj, lože Šalomounovo, okolo něhož šedesáte udatných z nejsilnějších Izraelských,
8 Vše vládnoucích mečem, vycvičených v boji, z nichž jeden každý má svůj meč při boku svém z příčiny strachu nočního.
9 Stánek vystavěl sobě král Šalomoun z dříví Libánského,
10 Při němž udělal sloupy stříbrné, dno zlaté a ponebí šarlatové, prostředek pak jeho vystlaný láskou dcer Jeruzalémských.
11 Vyjděte a pohleďte, dcery Sionské, na krále Šalomouna v koruně, kterouž ho korunovala matka jeho v den jeho oddávání a v den veselí srdce jeho.

KAPITOLA 4.

1 Aj, jak jsi ty krásná, přítelkyně má, aj, jak jsi krásná! Oči tvé jako holubičí mezi kadeři tvými, vlasy tvé jako stáda koz, kteréž vídati na hoře Galád.
2 Zubové tvoji podobní stádu ovcí jednostejných, když vycházejí z kupadla, z nichž každá mívá po dvém, a mezi nimiž není žádné neplodné.
3 Jako provázek z hedvábí červeného dvakrát barveného rtové tvoji, a řeč tvá ozdobná; jako kus jablka zrnatého tvářičky tvé mezi kadeři tvými.
4 Hrdlo tvé jest jako věže Davidova, vystavená k chování zbroje, v níž na tisíce pavéz visí, vše štítů udatných mužů.
5 Oba tvé prsy jako dvé telátek bliženců srních, jež se pasou v kvítí.
6 Ažby zavítal den, a utekli by stínové, poodejdu k hoře mirrové a pahorku kadidlovému.
7 Všecka jsi krásná, přítelkyně má, a není na tobě poskvrny.
8 Se mnou z Libánu, ó choti má, se mnou z Libánu pojď, a pohlédneš z vrchu hory Amana, z vrchu Senir a Hermon, z peleší lvových a z hor pardových.
9 Jala jsi srdce mé, sestro má choti, jala jsi srdce mé jedním okem svým, a jedinou ozdobou hrdla svého.
10 Jak utěšené jsou milosti tvé, sestro má choti! Jak vzácnější jsou milosti tvé nežli víno, a vůně mastí tvých nade všecky vonné věci.
11 Strdí tekou rtové tvoji, ó choti, med a mléko pod jazykem tvým, a vůně roucha tvého jako vůně Libánu.
12 Zahrada zamčená jsi, sestro má choti, pramen zamčený, studnice zapečetěná.
13 Proutkové tvoji jsou zahrada stromů jablek zrnatých s ovocem rozkošným cypru a nardu,
14 Nardu s šafránem, prustvorce s skořicí, a s každým stromovím kadidlo vydávajícím, mirry a aloes, i s všelijakými zvláštními věcmi vonnými.
15 Ó ty sám jsi jezírko zahradní, studnice vod živých, tekoucích z Libánu.
16 Věj, větříčku půlnoční, a přijď, větříčku polední, prověj zahradu mou, ať tekou vonné masti její, a ať přijde milý můj do zahrady své, a jí rozkošné ovoce své.

KAPITOLA 5.

1 Přišelť jsem do zahrady své, sestro má choti, sbírám mirru svou i vonné věci své, jím plást svůj i med svůj, piji víno své a mléko své. Jezte, přátelé, pijte a hojně se napijte, moji milí.
2 Jáť spím, avšak srdce mé bdí. Aj, hlas milého mého, tlukoucího: Otevři mi, sestro má, přítelkyně má, holubičko má, upřímá má; nebo hlava má jest plná rosy, a kadeře mé krůpějí nočních.
3 Svlékla jsem již sukni svou, kterakž ji zas obleku? Umyla jsem nohy své, což je mám špiniti?
4 Můj milý sáhl rukou svou skrze dveře, a vnitřnosti mé pohnuly se ve mně.
5 I vstala jsem, abych otevřela milému svému, a aj, z rukou mých kapala mirra, i z mých prstů, mirra tekutá na rukojetech závory.
6 Otevřelať jsem byla milému svému, ale milý můj již byl ušel, a pominul. Duše má byla vyšla, když on promluvil. Hledala jsem ho, ale nenašla ho; volala jsem ho, však neozval se mi.
7 Nalezše mne strážní, kteříž chodí po městě, zbili mne, ranili mne, vzali i roucho mé ze mne strážní městských zdí.
8 Zavazuji vás přísahou, dcery Jeruzalémské, jestliže byste našly milého mého, co jemu povíte? Že jsem nemocná láskou.
9 Což má milý tvůj mimo jiné milé, ó nejkrásnější z žen? Co má milý tvůj nad jiné milé, že nás tak přísahou zavazuješ?
10 Milý můj jest bílý a červený, znamenitější nežli deset tisíců jiných.
11 Hlava jeho jako ryzí zlato, vlasy jeho kadeřavé, černé jako havran.
12 Oči jeho jako holubic nad potoky vod, jako v mléce umyté, jako drahokamy při bystřinách.
13 Líce jeho jako záhonky vonných věcí, jako květové vonných věcí; rtové jeho jako lilium prýštící mirru tekutou.
14 Ruce jeho prstenové zlatí, vysazení kamením drahým jako postavcem modrým; břicho jeho stkvělost slonové kosti zafiry obložené.
15 Nohy jeho sloupové mramoroví, na podstavcích zlata nejčistšího založení; obličej jeho jako Libán, výborný jako cedrové dříví.
16 Ústa jeho přesladká, a všecken jest přežádostivý. Takovýť jest milý můj, takový jest můj přítel, ó dcery Jeruzalémské.

KAPITOLA 6.

1 Kam odešel milý tvůj, ó nejkrásnější z žen? Kam obrátil se milý tvůj? Hledati ho budeme s tebou.
2 Milý můj sstoupil do zahrady své, k záhonkům vonných věcí, aby pásl v zahradách, a aby sbíral lilium.
3 Já jsem milého mého, a milý můj jest můj, kterýž pase mezi lilium.
4 Krásná jsi, přítelkyně má, jako Tersa, pěkná jako Jeruzalém, hrozná jako vojsko bojovné.
5 Odvrať oči své od patření na mne, nebo ony mne přemáhají. Vlasy tvé jsou jako stáda koz, kteréž vídati v Galád.
6 Zubové tvoji jsou podobní stádu ovcí, když vycházejí z kupadla, z nichž každá mívá po dvém, a mezi nimiž není žádné neplodné.
7 Jako kus jablka zrnatého tvářičky tvé mezi kadeři tvými.
8 Šedesáte jestiť královen, a osmdesáte ženin, a mladic bez počtu;
9 Jediná však jest má holubice, má upřímá, jedinká při matce své, neposkvrněná při rodičce své. Spatřivše ji dcery, blahoslavily ji, královny a ženiny chválily ji, řkouce:
10 Která jest to, kteráž jest na pohled jako jitřenka, krásná jako měsíc, čistá jako slunce, hrozná jako vojsko bojovné?
11 Do zahrady vypravené sstoupila jsem, abych spatřila ovoce údolí, abych viděla, kvete-li vinný kmen, a pučí-li se jabloně zrnaté.
12 Zaspalať jsem, a touha má unesla duši mou na vůz Aminadibův.
13 Obrať se a navrať, ó Sulamitská, otoč se a ukaž se, ať na tě patříme. Co uzříte na Sulamitské? Je jako vojsko bojovné.

KAPITOLA 7.

1 Jak jsou krásné nohy tvé v střevících, dcero knížecí! Boky tvé okrouhlé jak zápony, dílo rukou výborného řemeslníka.
2 Pupek tvůj číše okrouhlá, ne bez nápoje; břicho tvé jako stoh pšenice obrostlý kvítím.
3 Oba tvé prsy jako dvé telátek bliženců srních.
4 Hrdlo tvé jako věže z kostí slonových, oči tvé rybníky v Hezebon podlé brány Batrabbim, nos tvůj věže Libánská patřící k Damašku.
5 Hlava tvá na tobě jako Karmel, a vlasy hlavy tvé jako šarlat; i král byl by jimi spoután.
6 Jak jsi ty krásná, a jak utěšená, ó milosti přerozkošná!
7 Postava tvá podobna jest palmě, a prsy tvé hroznům.
8 Řekl jsem si: Vystoupám na palmu, dosáhnu vrchů jejích. Nechať jsou tedy prsy tvé jako hrozny vinného kmene, a vůně u chřípí tvých jako jablek vonných.
9 Ústa tvá jako víno výborné, má milá, ku pití tekou milostí rtové tvoji; i spící probouzejí.
10 Já jsem milého svého, a ke mně jest žádost jeho.
11 Pojď, milý můj, vyjděme na pole, přenocujme ve vsech.
12 Ráno přivstaneme, na vinice pohledíme, kvete-li vinný kmen, již-li se ukázal začátek hroznů, kvetou-li jablka zrnatá, a tuť dám tobě milování své.
13 Jablíčka lásky vydala vůni, a za našimi dveřmi jsem všecky rozkoše nové i staré, milý můj, zachovala tobě.

KAPITOLA 8.

1 Ó bys byl jako bratr můj požívající prsí matky mé, abych tě naleznouc vně, políbila, a nebyla zahanbena.
2 Vedla bych tě, a uvedla do domu matky své, a tu bys mne vyučoval; a jáť bych dala píti vína kořenného, a mstu z jablek zrnatých.
3 Levice jeho pod hlavou mou, a pravicí svou objímá mne.
4 Přísahou vás zavazuji, dcery Jeruzalémské, abyste nebudily a nevyrážely ze sna milého mého, dokudž by sám nechtěl.
5 Která jest to, jež vstupuje z pouště, přivinuvši se na milého svého? Pod jabloní vzbudila jsem tě; tuť tebe počala matka tvá, tuť tě počala rodička tvá.
6 Položiž mne jako pečeť na srdce své, jako pečetní prsten na ruku svou. Nebo silné jest jako smrt milování, tvrdá jako hrob horlivost; uhlí její uhlí řeřavé, plamen nejprudší.
7 Vody mnohé nemohly by uhasiti toho milování, aniž ho řeky zatopí. Kdyby někdo dáti chtěl všecken statek domu svého za takovou lásku, se vším tím pohrdnut by byl.
8 Sestru máme maličkou, kteráž ještě nemá prsí. Co učiníme s sestrou svou v den, v kterýž bude námluva o ní?
9 Jestliže jest zeď, vzděláme na ní palác stříbrný; pakli jest branou, zavřeme ji vraty cedrovými.
10 Aj, já jsem zeď, a prsy mé jako věže; takž jsem byla před očima jeho, naleznuvši pokoj.
11 Vinici měl Šalomoun v Bálhamon, kteroužto pronajal strážným, aby jeden každý přinášel za ovoce její tisíc stříbrných.
12 Ale vinice má, kterouž já mám, pouze má jest. Mějž sobě ten tisíc, ó Šalomoune, a dvě stě ti, kteříž ostříhají ovoce jejího!
13 Ó ty, kteráž bydlíš v zahradách, a přáteléť naslouchají hlasu tvému, ohlaš mi se.
14 Pospěš, milý můj, a připodobni se k srně nebo mladému jelenu, na horách vonných věcí.


 

24.03.2017 10:53:18
thovtovamoudrost

"Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale neměl přitom lásku, jsem jako zvučící kov a řinčící plech.
Kdybych měl dar promlouvat z vnuknutí, rozuměl všem tajemstvím, ovládal všechno, co se může vědět, a víru měl v nejvyšší míře, takže bych hory přenášel, ale neměl lásku, nejsem nic.
A kdybych rozdal v almužnách všechno, co mám a (pro druhého) do ohně skočil, ale neměl přitom lásku, nic mi to neprospěje."
(Sv. Pavel, Kor. 13.)

Moudrost překonávající propasti času
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one