Křesťanství, filosofie, hermetismus a další duchovní texty.Evangelia, rozpravy, pověsti. Egypt. Náboženství, historie, spiritualita.
Platón 1 - obrázek

Platón 1 - obrázek

Úryvky ze spisu "Faidón", rozhovor se Sókratem.

O smrti, umírání, podsvětí, duši a posmrtném životě. O skutečné zemi, o Tartaru.

[Sókratés:] …když člověk zemře, viditelné jeho složce, tělu, ležící ve viditelném prostředí, složce, již nazýváme mrtvolou, náleží se rozkládati a rozpadati a rozplynouti; ale nic z toho se s ní nestane náhle, nýbrž vydrží dosti dlouhý čas, ba velmi dlouhý, když někdo zemře maje tělo v dobrém stavu a zemře v také takové době. Když pak se tělo seschne a je nabalsamováno, jako jsou ty mumie v Egyptě, vydrží jistě bezmála celé po neuvěřitelné dlouhý čas; některé pak části těla, jako kosti a šlachy a všechno takové, i když tělo zpráchniví, jsou přece takřka nesmrtelné; či ne?

Ano.

A tu duše, to neviditelné, to, co odchází do prostoru také takového, vznešeného, čistého a neviditelného, do říše Hadovy v pravém smyslu jeho jména »Neviditelný«, k dobrému a rozumnému bohu, kam, dá-li bůh. má i moje duše brzy jít – tato duše, taková a s takovou přirozeností, ta že se při svém odchodu z těla hned rozplyne a zanikne, jak tvrdí tak mnozí lidé? Docela ne, milý Kebete a Simmio, nýbrž mnohem spíše je tomu takto: stává se, že odchází čista, nic s sebou nevlekouc z těla, protože s ním neměla v životě dobrovolně žádného společenství, nýbrž se mu vyhýbala a byla sebrána sama do sebe, protože se stále připravovala na toto – a to není nic jiného než že se správně zabývala filosofií a vskutku se připravovala na snadné umírání; či není snad tato činnost příprava na smrt?

Ovšem že ano.

Jistě tedy, když se to s ní takto má, odchází k něčemu sobě podobnému, neviditelnému, božskému, nesmrtelnému a moudrému; a když tam přijde, dostává se jí, aby byla blažena, protože je zbavena bloudění a nerozumnosti a strachů a divých lásek i ostatních lidských zel, a jak se říká o zasvěcených, opravdu tráví ostatní svůj čas s bohy. Tak o tom máme soudit, Kebete, či jinak?

Takto, při Diovi, pravil Kebes.

Avšak může se státi, že odchází z těla poskvrněna a nečista, protože byla s tělem stále ve styku a o ně se starala a je milovala a od něho i od žádostí a rozkoší byla tak mámena, že se jí nezdálo nic jiného pravdivým nežli to, co je tělesné, čeho se člověk může dotknout, co může vidět, co lze pít a jíst a čeho je možno užíti k rozkošem lásky, kdežto to, co je pro tělesný zrak tmavé a neviditelné, ale přístupno rozumu a pochopitelné filosofií, k tomu si zvykla míti odpor a báti se toho a před tím utíkat. Domníváš se, že duše, která je v takovém stavu, odejde sama o sobě a čista?

Ani dost málo.

Ale bude tuším prostoupena tělesností, která s ní srostla působením společenství a stýkání s tělem, tím, že s ním byla stále ve styku a mnoho ty styky pěstovala.

Ovšemže.

O tom však třeba mysliti, příteli, že to je jakási přítěž, něco těžkého, zemitého a viditelného; taková duše, tím, že to má, je zatěžována a stahována nazpět do místa viditelného strachem z neviditelného a z říše Hádovy, jak se říká; potlouká se mezi pomníky a hroby, v jejichž okolí vskutku také již byly spatřeny jakési stínům podobné zjevy duší, přízraky, v jakých se ukazují takovéto duše, ty, které se čistě neodloučily od viditelného, nýbrž mají v něm účast a proto je také vidíme.

Podobá se to pravdě, Sokrate.

Arci, podobá se pravdě, Kebete; a také že to jistě nejsou duše lidí dobrých, nýbrž špatných, které jsou nuceny blouditi kolem takových věcí, jsouce tak. trestány za svůj předešlý život, který byl zlý. A bloudí tak dlouho, až jsou žádostivostí toho, co je doprovází, toho tělesného, opět upoutány do těla; bývají pak upoutány, jak lze čekati, do tvorů takových vlastností, jakým právě hověly ve svém životě.

Jaké to myslíš, Sokrate?

Na příklad ti, kteří hověli labužnictví a chlípnosti a pijáctvi a nedovedli se toho vystříhati, ti na sebe berou pravděpodobně podobu oslů a takových zvířat. Či nemyslíš?

Ovšem, to je podobno pravdě, co říkáš.

A ti, kteří si nade všecko hleděli nespravedlnosti a tyranství a hrabivosti, podobu vlků a jestřábů a supů; či kam jinam by asi šly takové duše?

Jistě že, řekl Kebes, do takovýchto podob.

Nuže tedy je snad zřejmé i o duších ostatních druhů, kam by asi každá šla podle toho, čemu se podobal způsob jejich života?

Ano, je to zřejmé, jak by ne?

Jistě tedy jsou z těchto ostatních nejšťastnější a do nejlepších míst jdou ti, kteří se ve svém jednání řídili onou lidovou a občanskou ctností, kterou nazývají uměřeností a spravedlností a která pochází ze zvyku a cviku bez filosofie a bez účasti rozumu..

A v jakém smyslu jsou tito nejšťastnější?

Protože ti přicházejí pravděpodobně zase do takových tvorů pospolitých a krotkých, buďto snad do včel nebo vos nebo mravenců, nebo i zase do téhož rodu lidí, a rodí se z nich muži řádní.

To je podobno pravdě.

Ale do rodu bohů nesmí přijíti ten, kdo nebyl filosofem a neodchází úplně čist, nýbrž jenom milovník vědění. Nuže pro tohle, příteli Simmio a Kebete, se zdržují praví filosofové všech tělesných žádostí a jsou pevní a nevzdávají se jim, ne že by se snad báli promrhání jmění a chudoby, jako obyčejní a peněz milovní lidé; ani se jich nezdržují zase proto, že by měli strach z necti a zlé pověsti, kterou by jim způsobil špatný život, jako to dělají lidé milovní moci a ctižádostiví.

Věru to by, Sokrate, nebylo vhodné, řekl Kebes.

Jistě ne, při Diovi! Proto tedy, Kebete, ti, kterým něco záleží na jejich duši a nežijí jen tělům a jejich pěstování, nechávají všechny tyhle být a nejdou společnou cestou s nimi, jsouce o nich přesvědčeni, že nevědí, kam jdou. Naopak,, protože sami mají za to, že se nesmí jednati proti filosofii a proti jejímu osvobozujícímu a očistnému působení, jdou za ní a dávají se tou cestou, kudy ona vede.

Jak to, Sokrate?

Já ti to povím. Milovníci vědění totiž poznávají, že filosofie přijala jejich duši docela spoutanou v těle a přilepenou k němu, nucenu, aby pozorovala věci skrze tělo jakoby skrze žalář, a ne sama sebou, a válející se ve všeliké nevědomosti. A vypozorovavši zvláštní sílu toho žaláře a že jest vytvořen žádostí, tak aby vězeň byl co nejvíce pomocníkem toho uvěznění – jak jsem právě řekl, milovníci vědění poznávají, že filosofie, přijavši jejich duši v tomto stavu, klidně jí domlouvá a snaží se ji vyprostiti, dokazujíc jí, že plno klamu jest pozorování konané očima, plno klamu pozorování konané ušima i ostatními smysly; přemlouvá ji, aby vystoupila vzhůru z těchto smyslů, pokud není nutno jich užívati, a vybízí, aby se sama do sebe sbírala a shromažďovala a aby nedůvěřovala ničemu jinému než sama sobe, kdykoli sama o sobě pozná některou věc samu o sobě; kdykoli však pozoruje prostřednictvím něčeho. jiného něco, co je za jiných podmínek jiné, aby nic takového nepokládala za pravdivé; taková věc že je smyslová a viditelná, kdežto ta, kterou ona sama vidí, rozumová a neviditelná. Myslíc tedy, že se nesmí protiviti tomuto vyprošťování, zdržuje se proto duše opravdového filosofa, pokud může, stavů libých i nelibých a žádostí; při tom uvažuje, že kdykoli někdo pocítí silnou slast nebo strach nebo žádost, nezakusí od toho žádné takové zlo. na která by si někdo myslil, jako na přiklad. Že by buď onemocněl nebo by pro své žádosti utratil nějaké peníze, nýbrž že zakouší to zlo, které je ze všech zel největší a nejvyšší, a nemysli na to.

Co je to, Sokrate? otázal se Kebes.

Že duše každého člověka při citu silné slasti nebo nelibosti něčím způsobeném zároveň je nucena souditi, že při čem nejvíce zakouší takové city, že to je nejskutečnější a nejpravdivější, ačkoli tomu tak není. Při tom jde nejvíce o věci viditelné; či ne?

Ovšemže.

Zdali pak není duše v tomto záchvatu citu nejvíce poutána od těla?

Jak to?

Že každá slast i nelibost jakoby měla hřeb a tím přibíjí duši k tělu a připíná a činí tělesnou, takže se domnívá, že to je pravdivé, cokoli i tělo prohlašuje za pravdivé. Tím pak, že se shoduje s tělem v míněních a z týchž věcí se raduje, jest myslím nucena stávali se shodnou i v celkovém směru a vývoji a takovou, že nikdy nemůže přijíti do Hádu čistě, nýbrž vždy vychází naplněna tělem; proto brzy padá zpět do jiného těla a jakoby zaseta v něm zapouští kořeny a tím jest neúčastná spolubytí s tím, co je božské a čisté a jednoduché.

[…]

Vypravuje se tak, že každého, když zemře, jeho vlastní daimon, kterému byl přidělen za živa se snaží vésti na to jisté místo, na kterém se musí shromáždění podrobit soudu a pak se ubírat do Hádu s oním vůdcem, kterému je uloženo dovésti zemřelé odsud na onen svět. Když pak se jim tam dostane, čeho se jim má dostat, a když tam pobudou tak dlouho, jak je třeba, jiný vůdce je dopravuje zase sem, a to v mnohých a dlouhých obdobích času. Jest pak tedy ta cesta jiná než jak praví Aischylův Telefos; onen totiž tvrdí, že do Hádu vede jednoduchá cesta, ale ta, jak vidím, není ani jednoduchá ani jedna,  neboť pak by ani nebylo potřebí vůdců; vždyť by nikdo nikam nemohl zabloudit, kdyby byla jedna cesia. Takto však se podobá pravdě, že má mnoho odboček a křižovatek; svědectvím pro to mi jsou oběti a obřady u nás obvyklé. Tu pak duše spořádaná a rozumná následuje svého vůdce a není neznalá toho, co se děje; která se však chtivé drží svého těla, ta, jak jsem řekl výše, dlouhý čas kolem něho roztoužena těká i kolem viditelného místa, mnoho se vzpírá a mnoho vytrpí, až konečně násilím a stěží je od ustanoveného daimona odváděna pryč. Když pak přijde, kam přicházejí i ostatní, jestliže to je duše neočištěná a udělala něco nečistého – buď že se dopustila nespravedlivých vražd nebo spáchala nějaké jiné takové věci, které jsou těmto příbuzné a jsou činy příbuzných duší– té se každý vyhýbá a straní se jí a nikdo jí nechce být ani společníkem cesty ani vůdcem, nýbrž sama bloudi, stíhana všemi nesnázemi, až se naplní jisté časy, po jejichž příchodu je nutností zanašena do příbytku pro ni vhodného. Avšak duše, která prošla životem čistě a spořádaně a které se dostalo bohů za společníky a vůdce, každá se usadí na místě jí příslušném. Jsou pak mnohá podivuhodná místa na zemi, a země sama není ani taková ani tak veliká, jak míní ti, kteří mají zvyk o ní vykládati; takového přesvědčení jsem já od kohosi nabyl.

Tu řekl Simmias: Jak to myslíš, Sokrate? O zemi jsem totiž i já sám už mnoho slyšel, avšak ne tohle, na čem se zakládá tvé přesvědčení; proto bych to rád slyšel.

Však k tomu není, Simmio, jak se mi zdá, potřebí Glaukova umění, abych ti vyložil, co to je; ale že to je pravda, to je zřejmě těžší a přesahuje Glaukovo umění. Jednak bych snad já ani nebyl s to, jednak, i kdybych to dovedl, zdá se mi. Simmio, že můj život už nestačí na délku toho výkladu. Avšak nic mi nebrání, abych pověděl, jaká je podle mého přesvědčení podoba země a jaká jsou na ní místa.

Však i to stačí, řekl Simmias.

Jsem tedy přesvědčen, pravil Sokrates, že za prvé, je-li země uprostřed nebe a je-li kulatá, nic nepotřebuje ani vzduchu, aby nespadla, ani žádné jiné takové přírodní síly, nýbrž všestranná podobnost nebe sobě samému a rovnovážnost samé země stačí ji držet;  neboť rovnovážná věc položená ve středu něčeho stejnorodého, nemá ani dost málo se kam naklonit, nýbrž je y stejné poloze a trvá bez úchylky. To je tedy, řekl, první věc, o které jsem přesvědčen.

A správně, řekl Simmias.

Dále pak, že to je cosi převelikého a že my všichni, od řeky Fasidu až po Herakleovy sloupy, obýváme jen zcela malou část, bydlíce kolem moře jako mravenci nebo žáby kolem močálu, a jinde že obývá mnoho jiných lidí mnoho takových míst,  neboť všude po celé zemi je mnoho dutin, rozmanité podoby i velikosti, do kterých se stekla voda, mlha i vzduch; sama pak země leží čistá v čistém nebi, v kterém jsou také hvězdy a které nazývají mnozí z těch, kteří mají zvyk mluviti o takovýchto věcech, aitherem; jeho sedlinou jsou tyto látky a stále se stékají do dutin země. A tu my nepozorujeme, že bydlíme v jejích dutinách, a domníváme se, že bydlíme nahoře na zemi, jako kdyby někdo bydlil uprostřed hlubiny moře a domníval se, že bydli na jeho povrchu, a vida, skrze vodu slunce i jiné hvězdy pokládal by moře za nebe; neboť pro svou nehybnost a slabost by se nikdy nedostal na povrch moře a nikdy by neuviděl, vynoře se a zdvihna hlavu z moře na tato zdejší místa, oč jsou čistší a krásnější nežli ta místa u nich, ani by to neuslyšel od někoho jiného, kdo to sám spatřil. Totéž se děje i s námi; bydlíce totiž v jakési dutině země domníváme se, že bydlíme na jejím povrchu, a nazýváme vzduch nebem, myslíce, že tímto zdánlivým nebem chodí hvězdy. Avšak je tu totéž, že totiž pro svou slabost a nehybnost nejsme s to, abychom pronikli až na konec ovzduší,  neboť kdyby někdo došel na jeho vrchol nebo kdyby dostal křídla a doletěl tam, spatřil by zdvihna hlavu –jako zde ryby zdvihajíce hlavy z moře vidí, co je zde, tak by i on spatřil, co je tam; a kdyby jeho přirozenost byla schopna snésti to dívání, poznal by, že tam je to pravé nebe i opravdové světlo i pravá země.  neboť tato země i tyto kameny a veškeren zdejší prostor, všechno to je zkaženo a vyžráno, jako bývají věci v moři vyžrány od mořské vody; a v moři se ani nerodí nic, co by stálo za řeč, ani tam není zkrátka nic dokonalého, nýbrž jen výmoly, písek, nesmírná bláta i močály, kdekoli je také země, věci, které ani dost málo nejsou hodny, aby byly srovnávány s krásami u nás. Avšak ony věci nahoře zase ještě mnohem více vynikají, jak by se ukázalo, nad věci u nás. Jestliže puk je vskutku vhodné vypravovat mythos, stojí za to poslechnouti, Simmio, jaké jsou ty pozemské věcí pod nebem.

Věru, Sokrate, řekl Simmias, my bychom rádi poslechli to vypravování.

Vykládá se tedy, příteli, nejprve že země sama, kdyby se na ni někdo díval shora, je na pohled taková, jako jsou míče z dvanácti koží, pestrá, proložená barvami; zdejší barvy, jichž užívají malíři, jsou jakoby jejich vzorky. Avšak tam je celá země z takových barev, a ještě z mnohem jasnějších a čistších než jsou tyto. Jedna část je totiž nachová a podivuhodné krásy, druhá zlatistá, jiná, která je bílá, bělejší nad křídu nebo sníh; a stejně tak se skládá i z ostatních barev, a ještě z více a krásnějších než které jsme my kdy viděli, neboť i samy tyto její dutiny, jsouce naplněny vodou a vzduchem, dávají jakýsi vzhled barvy, lesknouce se v rozmanitosti ostatních barev, takže se zraku jeví jakási jednotná její podoba se souvislou pestrosti. Taková je ta země a na ní rostou obdobné rostliny, stromy, květy i plodiny; a stejně tak mají také i hory a kameny v témž poměru krásnější hladkost i průzračnost i barvy; také zdejší kameny, ceněné jako drahokamy, jsou jejich částicemi, karneol, jaspis, smaragd a všechny takové, avšak tam je všechno bez výjimky takové a ještě krásnější. Příčina toho je to, že tam ty kameny jsou čistí; a ne vyhlodané ani zkažené puchřením a daností, jako ty zdejší, od látek, které se sem stékají, jež i kamenům i zemi a také životům i rostlinám způsobují ošklivosti a nemoci. Tím vším je ta skutečná země vyzdobena a ještě zlatem i stříbrem a také jinými takovými věcmi. Neboť všechno to je v přírodě vidět, protože toho je mnoho, ve velkých kusech a všude na zemi, takže je země se svým vzhledem podívanou šťastných diváků. Dále jsou na ní četní jiní živoci a také lidé; jedni bydlí ve vnitrozemí, jiní kolem vzduchu jako my kolem moře, jiní pak na ostrovech, které jsou u pevniny a které obtéká vzduch. Jedním slovem, co je nám pro naše potřeby voda a moře, to je tam vzduch, a co nám je vzduch, to je pro tam ty aither. Podnebí má u nich takovou povahu, že jsou bez nemoci ti mají mnohem delší život nežli ti zde; také zrakem, sluchem, rozumností a všemi takovými schopnostmi se od nás liší stejnou měrou, jako se liší co do čistoty vzduch od vody a aither od vzduchu. Také mají ovšem háje a svatyně bohů, v nichž jsou bozi vskutku obyvateli, a dostává se jim i hlasů a věšteb a smyslového vnímání bohů a těmito způsoby se mohou s bohy stýkali; slunce, měsíc i hvězdy jsou od nich viděny takové, jaké skutečně jsou, a k tomu se přidružuje i jiná blaženost.

A takováto prý je přirozenost země jako celku i věcí kolem ní. Na ní pak jsou vytvořena jednotlivými jejími dutinami kruhem po celém jejím rozsahu četná místa, některá hlubší a otevřenější nežli je místo, na kterém my obýváme, jiná pak jsou sice hlubší, ale mají menší otvor nežli naše bydliště, některá pak mají menší hloubku nežli je zde a jsou širší. Všechna tato místa jsou pod zemí mezi sebou spojena průrvami, na mnoha stranách, užšími i širšími, a mají průchody, kudy teče hojně vody z jedněch do druhých jako do měsidel; i stále tekoucí řeky, nesmírně veliké, podzemní, s vodami teplými i studenými, také mnoho ohně a veliké ohnivé řeky, i mnoho řek s tekutým blátem, i čistším i bahnitějším, jako na Sicílii tekou před lávou blátivé řeky a pak láva sama. Těmito pak se zaplňují jednotlivá místa, podle toho, jak se kdy v každém vyskytne to proudění. A tímto vším pohybuje nahoru a dolů jakoby nějaká podzemní houpačka; že pak tato houpačka jest, má asi takovouto přirozenou příčinu. Jedním z těch otvorů země, který je i jinak největší, je provrtána celá země naveskrz, tím o kterém mluví Homeros, když praví o nesmírnou hloub, kde propasti tůň je nejhlubší ze všech její jinde on sám i mnozí jiní básníci nazývají Tartarem. Do této propasti se všechny řeky stékají a z ní zase vytékají; každá pak nabývá takových vlastností, jako má země, kterou protéká. A příčina toho, že všechny tekuté vody odsud vytékají a sem vtékají, je ta, že tato voda nemá ani dna ani základu. Houpe se tedy a vlní nahoru a dolů, a totéž dělá i vzduch i povětří vůkol ní; neboť ji následuje, i když se vrhne na onu stranu země i když se vrátí na tuto, a jako se při dýchání plynoucí dech po každé vydechuje a vdechuje, tak i tam vzduch houpající se spolu s vodou způsobuje při vcházení i při vycházení hrozné a nesmírné větry. Kdykoli tedy ustoupí voda do místa, kterému se říká dolní, vtéká zemí do oblasti tam těch proudů a naplňuje ji, jako se děje při vážení vody; kdykoli pak zase odtamtud ustoupí a přižene se sem, naplňuje opět zdejší oblast. Naplněné proudy tekou koryty i zemí, a jak tak každý přichází na místa, na která si prorazil cestu, vytvořuji moře, jezera, řeky a zřídla. Odtud se pak zase ponořují nazpět pod zemi, a když projdou různými místy, jedny delšími a četnějšími, druhé méně četnými a kratšími, opět vpadaji do Tartaru, a to jedny o mnoho níže nežli kde byly váženy, druhé o málo; ale všechny vtékají dole pod místem výtoku, a to některé na protější straně nežli kde vyrazily, některé pak na tétéž. Jsou pak i takové, které obejdou úplně kolem dokola, a když se ovinou jednou nebo i vícekrát kolem země jako hadi, spustí se co možná hluboko a tam se opět vlévají. Jest pak možné se spouštěti s obou stran až ke středu, a dále ne, neboť pro obojí proudy jsou obě strany od středu stoupáním.

Tuk tedy je mnoho velikých a rozmanitých tekoucích vod; a v tom množství jsou mezi jinými jisté čtyři toky, z nichž největší a tekoucí kolem dokola na samém obvodu je tak řečený Okeanos, naproti němu a v opačném směru tekoucí Acheron; tento protéká rozličnými pustými místy a teče zvláště i pod zemí a přichází do jezera Acherontského, kam přicházejí duše většiny zemřelých lidí, a když tam pobudou jistou usouzenou dobu, jedny delší, jiné kratší, opět jsou vysílány k rození živých tvorů. Třetí řeka vyvěrá uprostřed mezi těmito a blízko svého počátku padá do rozsáhlého místa hořícího velikým ohněm a tvoří jezero větší našeho moře, v němž se vaří voda a bláto; odtamtud jde kolem, kalná a blátivá, a zatáčejíc se kolem země přichází na různá místa a také k okraji Acherontského jezera, aniž se směšuje s jeho vodou; po mnohých zatáčkách pod zemí vpadá do dolejší části Tartaru. To je řeka, kterou nazývají Pyriflegethon; kdekoli se na zemi vychrlují proudy lávy, jsou to její odtržky. A naproti této zase vpadá čtvrtá řeka nejprve do místa hrozného a divokého, jak se vypravuje, které má celé barvu jako lazur; říkají mu Styžské a jezeru, které tvoří ta řeka, jež do něho vtéká, Styx. Když pak tam vpadne a nabude v jeho vodě hrozných sil, vnoří se pod zemi a oklikami teče proti Pyriflegethontu a setkává se s ním v jezeře Acherontském s opačné strany. Ani její voda se nesměšuje s žádnou jinou, nýbrž i ona, když obejde kolem dokola, vpadá do Tartaru naproti Pyriflegethontu; jméno této řeky jest, jak praví básníci, Kokytos.

Takové je přírodní ustrojení těch věcí. Když přijdou zemřelí na místo, kam každého přivádí jeho daimon, nejprve se podrobí soudu, a to i ti, kteří prožili život krásně a zbožně, i ti, kteří ne. A o kterých se uzná, že žili prostředni, odeberou se k Acherontu, vsednou na lodi pro ně určené a na těch přicházejí k jezeru. Tam přebývají, a jestliže se někdo něčím provinil, očišťujíce se snášením trestů za svá proviněni zbavují se svých vin, za dobré pak činy dostávají odměny, každý podle své zásluhy. O kterých se však uzná, že jsou pro velikost svých hříchů nevyléčitelní, buď že spáchali mnoho velikých svatokrádeží noho mnoho nespravedlivých a nezákonných vražd nebo jiné takové věci, ty vrhá sudba jim příslušná do Tartaru, odkud již nikdy nevycházejí. O kterých pak se uzná, že se dopustili sice velikých, ale vyléčitelných hříchů, jako že v návalu hněvu spáchali nějaké násilí na otci nebo na matce, a ostatní život prožijí v lítosti, nebo kteří nějakým jiným takovým způsobem zabíjí člověka, pro ty je sice nutno, aby tyli svrženi do Tartaru, ale když tam jsou svržení a rok tam pobudou, vlna je vyvrhuje, a to vrahy dolů do Kokytu, násilníky proti otci a proti matce do Pyriflegethontu. Když se pak jsouce unášeni dostanou k jezeru Acherontskému, tu křičí a volají, jedni ty, které zabili, druzí ty, kterým učinili násilí, a potom je prosí a žádají, aby je nechali vystoupit na jezero a aby je přijali. Jestliže je uprosí, vystupují a přestává jim jejich utrpení; pakli ne, jsou unášeni znova do Tartaru a odtamtud zase do těch řek a to se s nimi děje bez přestání, dokud neuprosí těch, kterým ublížili; neboť tento trest jim byl uložen od soudců. O kterých se však uzná, že vedli život vynikajícím způsobem zbožný, to jsou ti, kteří jsou od těchto podzemních míst jakoby od žalářů osvobozováni a zprošťováni, kteří přicházejí vzhůru do čistého obydlí a usazují se na oné skutečné zemi. Z těchto pak samých ti, kteří se dokonale očistili filosofií, žijí pro všechen potomní čas naprosto bez těl a přicházejí do příbytků ještě krásnějších než jsou tyto, jež vylíčiti ani není snadné, ani k tomu není v přítomné době dostatečný čas.

 

 


 komentář: Filosof není pomatený vědec zabývající se nesrozumitelnými abstraktními problémy a nepraktickými věcmi. Je to člověk, který se vědomě pěstováním moudrosti připravuje na smrt.

Strašidla - duchové - jsou duše lidí, kteří byli přespříliš připoutáni k tělu.

Soud a putování duše záhrobím se podobá egyptským představám o posmrtném životě.

Země je koule a vznáší se v prostoru. Skutečná Země je v nebi. To, v čem žijeme, je jen jedna z jejích mnohých dutin naplněných vodou a vzduchem. Jak krásná musí být pravá Země vznášející se v hvězdném éteru!

Představa vnitřních dutin Země, podzemních řek a jezer, je jen alegorie. Zřejmě to, co Platón spatřil jasnozrakem.

16.01.2012 10:46:22
thovtovamoudrost

"Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale neměl přitom lásku, jsem jako zvučící kov a řinčící plech.
Kdybych měl dar promlouvat z vnuknutí, rozuměl všem tajemstvím, ovládal všechno, co se může vědět, a víru měl v nejvyšší míře, takže bych hory přenášel, ale neměl lásku, nejsem nic.
A kdybych rozdal v almužnách všechno, co mám a (pro druhého) do ohně skočil, ale neměl přitom lásku, nic mi to neprospěje."
(Sv. Pavel, Kor. 13.)

Moudrost překonávající propasti času
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one