Křesťanství, filosofie, hermetismus a další duchovní texty.Evangelia, rozpravy, pověsti. Egypt. Náboženství, historie, spiritualita.
Platón 5 - obrázek

Platón 5 - obrázek

O stvořiteli, o stvoření světa z prvků, o nebeských tělesech, jejich drahách, promluva Otce bohů. [Timaios].

[Timaios:] ...Nuže tedy mluvme o tom, na kterém základě vytvořil tvůrce přírodu i to veškerenstvo. Byl dobrý, dobrý pak nikdy ničeho nezávidí; tedy jsa prost závisti chtěl, aby se všechno stalo co nejpodobnější jemu samému. Kdokoli by tedy slyšel od mužů rozumných, že takový právě byl vlastní počátek stvoření a světa, mohl by tomu zcela správně věřiti. Poněvadž totiž bůh chtěl, aby pokud možno všechno bylo dobré a nic nebylo špatné, ale nalezl všechno, cokoli bylo viditelné nikoli v klidu, nýbrž v nesouladném a nespořádaném pohybu, uvedl to z nespořádaného stavu v řád, pokládaje tento stav za všeobecně lepší než onen. A pak ani nebylo ani není nejvýše dobré bytosti volno konati něco jiného mimo to, co je nejkrásnější; tu pak úvahou nalézal, že ze jsoucen podle přirozenosti viditelných žádné jsoucno nerozumné nikdy nebude všestranně krásnější nad to, které má rozum, že však nelze, aby se něčemu dostalo rozumu bez duše. Podle této úvahy tedy stavěl svět tak, že vložil rozum do duše a duši do těla, aby vykonal dílo co do přirozenosti nejkrásnější a nejlepší. Tak tedy lze s pravděpodobností říci, že tento svět prozřetelností boží stal se živým tvorem, majícím duši i rozum.

Na základě tohoto jest nám nyní dále říci, který ze živoků byl tvůrci při tom díle vzorem. Nemysleme, že některý takový, který jest částí něčeho - vždyť nic by se nikdy nemohlo státi krásné, co jest podobno nedokonalému - nýbrž představme si jej zcela podobna tomu, jehož díly jsou ostatní živokové, jedinci i druhy. Onen totiž objímá v sobě všechny pomyslné živoky právě tak, jako tento svět nás i všechny jiné viditelné tvory. Chtěje jej zajisté učiniti podobným nejkrásnějšímu ze jsoucen, chápaných rozumem a ve všem dokonalému, stvořil jej bůh jakožto jednoho živoka viditelného, obsahujícího v sobě všechny živoky, které mu jsou přirozeností sourodé. Zdalipak tedy jsme správně mluvili o jednom světě, či by bylo správnější říci, že jich jest mnoho a snad nesčíslně? Jest jeden, ač jestliže uznáme, že byl vytvořen podle onoho vzoru. Neboť to, co obsahuje všechny pomyslné živoky, vylučuje, že by bylo něco druhého takového vedle něho; musel by totiž býti zase jiný živok, který by v sobě obsahoval ony dva jako Části, ale pak by se správně muselo říci, že svět byl učiněn ne již podle oněch dvou, nýbrž podle onoho, který je objímá. Aby tedy tento vesmír byl co do jedinečnosti podoben dokonalému živoku, proto neučinil tvůrce ani dvou světů ani nesčíslný počet, nýbrž tento svět jest a bude jednorozený.

Co vzniklo, jistě jest tělesné a viditelné i hmatatelné; ale bez ohně by se nikdy nic nestalo viditelné ani bez něčeho hmotného hmatatelné, hmotné pak bez země: tedy z ohně a země tvořil bůh na počátku tělo všehomíra. Ale dva prvky nelze dobře skládati bez třetího, neboť musí býti mezi oběma nějaké spojovací pouto. Z pout pak jest nejlepší to, které nejlépe sjednocuje sebe a členy poutané; k tomu účelu se nejlépe hodí úměra. Neboť kdykoli mezi třemi čísly, ať třetího nebo druhého rozměru, jest střední člen takový, že první se má k němu tak, jako tento k poslednímu a zase naopak, jako se má poslední člen ke střednímu, tak se má střední k prvnímu, tehdy, stane-li se střední clen členem prvním a posledníma naopak poslední a první členy středními, zůstane tento poměr ve všech případech týž, a poněvadž zůstane týž, budou všechny ty veličiny jeden celek. A tu, kdyby mělo býti tělo světa plošné a nemíti třetího rozměru, stačil by jeden střední člen, aby poutal druhé i sebe s nimi: ve skutečnosti však mělo býti o třech rozměrech a těles o třech rozměrech neváže nikdy jediný Člen střední, nýbrž vždy dva; proto tedy položil bůh doprostřed mezi oheň a zemi vodu a vzduch a upravil je vespolek, pokud bylo možno, úměrně, aby oheň se měl ke vzduchu jako vzduch k vodě, a jako vzduch k vodě. tak voda k zemi: tak spojil a sestavil svět viditelný a hmatatelný. A na těchto tedy základech a z takovýchto čtyř prvků úměrně spojených vzniklo tělo všehomíra a nabylo z nich svorné lásky, tak že sjednotivši se samo v sobě, nemůže býti rozloučeno od někoho jiného, vyjímaje toho, kdo je spojením vytvořil.

Z těch čtyř prvků byl jeden každý ve své celosti přibrán při budováni všehomíra. Ze všeho totiž ohně i vzduchu a ze vší vody i země jej složil jeho skladatel a nenechal mimo něj z ničeho žádné části ani žádné síly, a to z těchto důvodů: předně, aby celistvý tento živok byl co nejdokonalejší, jsa z dokonalých částí, mimo to pak jedinečný, poněvadž nezbylo látek, z nichž by mohlo vzniknouti něco jiného takového, dále pak aby byl nestárnoucí a nepodroben nemocem; věděl totiž, že obklopují-li složené tělo zvenčí horko a chladno i všechno, cokoli má silné účinky, a nenáležitě na ně napadá, rozkládá je a přivádějí mu nemoci a stáří působí, že hyne. Z této tedy příčiny a na základě, této úvahy stvořil svět jakožto jeden celek ze všech celých prvků, dokonalý i nestárnoucí a nepodrobený nemocem. Tvar mu dal vhodný a podstatou sourodý. Neboť živoku, jenž má v sobě objímati všechny živoky, jistě sluší takový tvar, který v sobě objímá všechny tvary, co jich jest: proto jej vykroužil v podobě koule, která má všude od středu ke krajům stejné vzdálenosti; tak mu dal tvar ze všech nejdokonalejší a nejjednotnější, uznávaje, že pravidelné je tisíckrát krásnější než nepravidelné. Všechen jeho povrch kolem dokola byl vytvořen hladký a to z mnoha přičiň. Jednak totiž vůbec nepotřeboval oči, neboť vně nezbývalo nic viditelného, ani sluchu, poněvadž nezbývalo ani nic slyšitelného; ani nebylo vůkol vzduchu, který by musel dýchati, ani nepotřeboval žádného ústrojí, kterým by jednak potravu do sebe přijímal, a potom zažitou opět vymítal. Odnikud totiž k němu nic nepřicházelo ani z něho nevycházelo -neboť ničeho nebylo - nýbrž úmyslně byl tak stvořen, aby sám sobě poskytoval potravy stravováním sebe sama a aby v sobě a ze sebe měl všechny své trpné stavy i činnosti; myslel totiž o něm jeho stavitel, že jsa soběstačný, bude lepší, než kdyby potřeboval jiných věcí. Rukou, jichž nebylo potřebí ani k chápání ani k obraně proti někomu, nemyslel, že by mu měl zbytečně přidělávati, ani nohou, ani vůbec jakých ústrojí k chůzi. Neboť mu přidělil pohyb vlastni jeho tělu, ten, který ze sedmera pohybů nejlépe sluší rozumu a myšlení; uvedl jej totiž v otáčivý stejnoměrný pohyb na témže místě kolem vlastní osy, kdežto všech ostatních šestero pohybů mu nedal a způsobil, že jest prost jejich těkání. Poněvadž pak k tomuto otáčení nohou nepotřeboval, stvořil jej bez nohou.

Tyto tedy všechny myšlenky věčného boha o bohu, který teprve měl kdysi býti, učinily z úplných těl tělo celistvé a úplné, hladké a všude jednotné, se stejnými vzdálenostmi od středu: doprostřed něho pak vloživ duši. celým tělem ji rozepjal a ještě zevně jí tělo obalil a tak zbudoval svět jeden jediný, osamělý, kouli v kruhu se otáčející, který může pro svou dokonalost sám se sebou vcházeti ve styk a ničeho druhého nepotřebuje, jsa dostatečně znám i přítelem sobě samému. A tak pro tyto všechny věci jej stvořil blaženým bohem.

Co se pak týče duše, nevytvořil ji bůh později, jako my teď počínáme o ní mluviti na druhém místě - vždyť by nebyl dovolil, aby ve spojeném celku starší bylo pod vládou mladšího - to jen my tak mluvíme, kteří se vůbec mnoho řídíme okolnostmi a náhodou, ale:on sestavil duši, aby byla přednější než tělo i vznikem i dokonalostí, vynikajíc jako paní a příští vládkyně nad poddaným, a to z těchto prvků a tímto způsobem.

Ze jsoucna nedělitelného, stále totožného, a z měnivého jsoucna, obsaženého v látkách, dělitelného, smísil třetí, střední druh, druh jsoucnosti, účastný podstaty totožnosti a podstaty různosti, a ve stejném poměru jej složil uprostřed jsoucna nedělitelného a tělesného jsoucna dělitelného; pak vzal ty tři prvky a smísil je všechny v jeden útvar, násilně spojuje s totožnem nesmísitelnou s ním podstatu různosti. Míse pak ony dva prvky se jsoucností a ze tří učiniv jeden, rozdělil pak opět tento celek na tolik části, na kolik bylo vhodno, a každá z nich byla smíšena z totožnosti i z různosti a ze jsoucností. Počínal pak rozdělovati takto: nejprve oddělil od celku jeden díl, potom odděloval díl dvojnásobný tohoto, třetí pak díl jednou a půlkrát větší než druhý a třikrát větší než první, čtvrtý díl dvojnásobný druhého, pátý trojnásobný třetího, šestý osmeronásobný prvního, sedmý dvacetsedmkrát větší než první; potom vyplňoval dvojnásobné i trojnásobné mezery tak, že ještě z onoho celku odkrajoval díly a kladl j e doprostřed mezi tyto, tak, aby v každé mezeře byly dva středy, jeden o tentýž díl krajních veličin větší a menší, druhý o stejné číslo větši a o stejné menší. Těmito vložkami vznikly v dřívějších mezerách mezery o poměru 1 1/2, 1 1/3, 1 1/8, a tu vyplnil mezerou o poměru 1 1/8, všechny mezery o poměru 1 1/3, nechávaje z každé z nich jen část, takže zbyla u této části mezera, mající krajní číslo v poměru 256 : 243. Tímto způsobem konečně zcela vypotřeboval všechnu smíšeninu, z níž tyto díly odkrajoval. Potom rozkrojil celou tuto složeninu po délce na dva díly, přeložil je ve středu v podobě písmene X, pak je stočil v uzavřený kruh, spojiv každý z nich i oba vespolek v bodě ležícím proti jejich průsečíku, a uvedl je v rovnoměrný kruhovitý pohyb na témže místě a učinil jeden kruh vnější, druhý vnitřní. Pohyb vnější pojmenoval pohybem totožnosti, pohyb vnitřní pohybem různosti. Pohyb totožnosti zařídil ve směru strany napravo, pohyb různosti podél úhlopříčky nalevo. Ale převahu dal kruhu totožnosti a podobnosti, neboť jej nechal jediný a nerozdělen, kdežto kruh vnitrní rozdělil na šest dílů; tím vytvořil sedm kruhů nestejných s mezerami jednak dvojnásobnými, jednak trojnásobnými, třemi toho a třemi onoho druhu, i ustanovil, aby kruhy šly směry vespolek opačnými, s rychlostí tři stejnou, Čtyři pak nestejnou vzhledem k sobě navzájem i k oněm třem, ale každý pohybem přesně vyměřeným.

Když pak bylo celé složení duše podle vůle tvůrcovy hotovo, budoval potom všechno tělesné uvnitř ní a upevnil jeho střed k jejímu středu, ona pak od středu až na nejzazší kraj světa všude se rozprostřevši i kolkolem jej zevně obklopivši, sama v sobě se otáčejíc, počala božský počátek nekonečného a rozumového života pro všechny Časy. Tedy tělo světa bylo stvořeno viditelné, duše pak sice neviditelná, avšak účastna rozumu i harmonie, nejdokonalejší výtvor tvůrce ze všech pomyslných a věčných jsoucen nejdokonalejšího. Poněvadž tedy jest smíšena ze tří jsoucen, z totožnosti a různosti a ze jsoucnosti, a podle určitého poměru byla rozdělena a spojena, a poněvadž se pohybuje v kruhu sama kolem sebe, kdykoli se dotkne něčeho, co má přirozenost složenou, anebo naopak zase něčeho, co má přirozenost nedílnou, projevuje rozruchem v celém svém rozsahu, s čím jest to a ono totožné a od čeho různé, i v kterém poměru a kde a jak a kdy se vlastně stává, že se jednotlivé věci mají určitým způsobem buď činně nebo trpně k jednotlivému jevu u jsoucen vznikajících i u jsoucen stále trvajících v témže stavu. Tak vzniká pravdivý výrok stejně jak o různosti, tak o totožnosti a nese se bez hlesu a zvuku v tom, co samo sebou se hýbá; kdykoli se týče jsoucna chápaného smysly a kruh různosti správně jdoucí" ji rozhlásí do celé duše, vznikají pevné a pravdivé představy a mínění; kdykoli však se týče jsoucna rozumového a oznámí ji volně běžící kruh totožnosti, nutně tu vzniká dokonalé rozumění a vědění. Oba tyto děje vznikají v duši; kdyby snad někdo řekl, že vznikají v některém jiném jsoucnu, všechno spíše by řekl než pravdu.

Když pak zpozoroval otec, že jeho výtvor, obraz nesmrtelných bohů, se hýbe a žije, potěšil se a pocítiv radost, pojal úmysl učiniti jej ještě podobnějším vzoru. Jako tento jest věčný živok, právě takovým si umínil učiniti pokud možno i tento vesmír. Ale přirozenost toho živoka byla věčná a takové nebylo možno dáti v celém rozsahu živoku stvořenému; proto pojal úmysl učiniti jakýsi pohyblivý obraz věčnosti a pořádaje svět učiní podle věčnosti, trvající v jednotě, její věčný obraz s pohybem určovaným číslem, to, co jmenujeme čas. Jsou to dni a noci a měsíce a roky, které nebyly, dokud nevznikl svět: tehdy při jeho tvoření způsobil, aby i ony vznikly. To všechno jsou díly času a minulost i budoucnost jsou vzniklé druhy Času; nesprávně je vztahujeme, aniž si toho jsme vědomi, na věčnou jsoucnost. Říkáme totiž, že byla, jest a bude, jí však po pravdě náleží toliko určeni "jest", kdežto „byl" a „bude" sluší říkati o dění, jdoucím v čase; jsou to zajisté pohyby. To však, co stále v témže stavu trvá bez hnutí, nemůže se časern stávati ani starším ani mladším, ani jednou vzniknouti ani nyní trvati ani v budoucnosti nastati, vůbec nemůže o něm platiti nic ze známek, jež připojil vznik k jevům světa smyslného, nýbrž to jsou druhy času napodobujícího věčnost a pohybujícího se v kruhu podle čísla. Sem náleží i rčení, že minulé jest minulé a že přítomné jest přítomné, dále že budoucí jest budoucí a neskutečné že jest neskutečné: z těch žádné není přesné. Ale o těchto věcech snad není právě teď vhodná doba podrobně vykládati.

Čas tedy vznikl se světem, aby, jako současně vznikly, tak i současně zanikly, kdyby snad jednou došlo k jejich zániku, a vznikl podle vzoru věčné přirozenosti, aby mu byl pokud možno nejpodobnější; neboť vzor je po všechny věky jsoucí, kdežto Čas napořád v každé době minulý a jsoucí a budoucí. Z takovéhoto rozumného úmyslu božího, aby vznikl čas, byly stvořeny slunce a měsíc a pět jiných hvězd, majících jméno oběžnice, k ohraničení a zachování číselných rozměrů času; učiniv pak těla jedné každé z nich, umístil, je bůh každou ze sedmi do jednoho ze sedmi kruhů, jimiž obíhala dráha různosti, nejprve měsíc v kruhu kolem země, slunce do druhého nad zemí, Jitřenku a hvězdu zasvěcenou Hermovi a mající jeho jméno do kruhů, jdoucích stejně rychle se sluncem, ale majících opačný směr než ono; proto slunce, hvězda Hermova i Jitřenka pravidelně se navzájem dostihují i jsou dostihovány. Co se týče ostatních hvězd, kdyby někdo probíral všechny příčiny, proč a kde je bůh umístil, stála by mu tato odbočka více práce než vlastní její účel. Této věci bude snad později při příležitostí věnován náležitý výklad.

Když tedy každá z hvězd, které měly společně působiti čas, přišla do své příslušné dráhy, jejich těla, spoutaná pouty duše, stala se živoucími tvory a pochopila svůj úkol; pohybujíce se příční drahou ráznosti, jež jde přes dráhu totožnosti a jest od této ovládána, obíhají jedna z nich ve větším, druhá v menším kruhu, a to v menším kruhu rychleji, ve větším kruhu pomaleji. Tu pak oběhem totožnosti se zdálo, jako by nejrychlejší byly při svém oběhu od pomaleji jdoucích dostihovány, kdežto ve skutečnosti samy je dostihovaly; poněvadž totiž všechny jejich dráhy běžely zároveň na dvě různé strany, byl jejich výsledný pohyb spirálovitý, a tu dráha totožnosti působila zdání, že ta hvězda, jež se od ní, nejrychlejší, nejpomaleji vzdalovala, jest ji nejblíže. Aby pak byla nějaká zřejmá míra pro jejich poměrnou pomalost i rychlost, s jakou se pohybuje oněch osmero drah, upevnil bůh světlo na druhém od země kruhu, které nyní nazýváme sluncem, aby svítilo co možná na celý svět, aby tvorové, jimž to náleželo, nabyli účasti v pojmu čísla, poznajíce jej z oběhu totožnosti i podobnosti. Takovým způsobem a proto vznikly den a noc, otočení jednotného a nejrozumnějšího kruhu; doba zvaná měsíc se pak naplní, kdykoli měsíc projda svůj kruh dostihne slunce, a rok, kdykoli slunce projde svůj kruh. Drah ostatních hvězd si lidé nevšímají, jen málokteří z mnohých, a proto jim ani nedávají jmen ani jich na základě pozorování neuvádějí ve vzájemné číselné poměry, takže takřka ani nevědí, že také jejich dráhy, nespočetné a úžasně složité, projevují určitý čas. Nicméně však přece jest možno pozorovati, že plný počet Času naplňuje plný rok tehdy, když vzájemné dráhy všech osmi kruhů se skončí a stanou u svého východiště, majíce své místo vyměřeno kruhem totožného a rovnoměrně jdoucího. Tímto tedy způsobem a proto byly stvořeny všechny hvězdy, kterým byla dána kruhovitá cesta vesmírem, aby tento svět byl co nejpodobnější dokonalému a rozumem chápanému živoku napodobováním jeho věčné přirozenosti.

Takto tedy ve všem ostatním byl již do vzniku času vytvořen podle zvoleného vzoru, ale tím, že ještě v sobě neobsahoval všech živých tvorů, v tom záležela ještě jeho nepodobnost. Proto ještě vytvářel jeho zbývající část přesně podle přirozenosti vzoru. Všechny totiž druhy, jaké a kolik jich vidí raziím obsaženo v živoku vpravdě jsoucím, takových i tolika měl podle jeho mínění nabýti i svět. Jsou pak čtyři, za prvé rod bohů na obloze, dále druh živočichů okřídlených a létajících vzduchem, třetí druh žijící ve vodě, čtvrtý.pak chodící po nohách a žijící na suchu. Rod bohů vytvořil většinou z ohně, aby byl co nejzářivější a nejkrásnější; podle vzoru všehomíra dal mu kulatou podobu i podřídil jej rozumu nejvyššího jsoucna a jeho vedení, rozděliv jej kolkolem po všem nebi, aby jím byl v celém svém rozsahu osvětlován svět, hodný pak toho jména. Pohyby dal každému dva, jeden rovnoměrný na témže místě, tak, aby o témže měl důsledně stále tytéž myšlenky, druhý pak dopředu, ale pod vládou kruhové dráhy totožnosti a stálosti; ostatními pěti pohyby však se oni bohové nehýbají a stojí, aby každý z nich se stal co nejdokonalejším. Z této tedy příčiny vznikly všechny hvězdy stálice, boží tvorové, nesmrtelní, a trvají v ustavičném, rovnoměrném otáčivém pohybu na témže místě; co však se týče těch, které se obracejí a konají takové bludné cesty, jak bylo vyloženo výše, ty byly stvořeny způsobem tam vylíčeným. Zemi pak, naši živitelku, obalenou kolem osy protínající vesmír, učinil strážcem a původcem noci a dne a ona je nejstarší ze všech bohů, co jich bylo v nebeském prostoru stvořeno. O jejich kroužení a vzájemných stycích, o tom, jak se ty kruhy samy do sebe vracejí anebo postupuji, dále kteří z oněch bohů ocitají se při setkání vedle sebe a kteří proti sobě, kteří a v kterých lhůtách přicházejí vespolek zdánlivě na sebe a nám se skrývají i opět ukazují, sesílajíce tím strach a znamení věcí budoucích pro ty, kteří to neumějí počtem vysvětliti - o tom mluviti bez názoru a obrazů byla by marná práce; než to, co jsme řekli, nám snad stačí a tak končíme výklad o přirozenosti bohů viditelných a stvořených.

Co se pak týče ostatních božských bytosti, mluviti o nich a poznati jejich původ jest nad naše síly, avšak jest věřiti těm, kteří o tom vyložili již dříve a kteří byli, jak tvrdili, potomky bohů a dobře tedy snad znali své předky; vždyť není možno, nevěřiti dětem bohů, i když mluví sice bez pravděpodobných a nutných důkazů, ale říkají, že vypovídají o dějích svých rodin, nýbrž jim musíme věřiti, řídíce se platným obyčejem. Takovýto tedy jest podle nich původ těchto bohů, jak nyní vykládáme. Z bohyně země Gé a boha nebes Úrana zrodily se děti Ókeanos a Téthys, z těchto pak Forkys, Kronos, Rhea i ostatní jejich sourozenci, z Krona pak a Rhey Zeus a Héra i všichni jejich bratří a sestry, jak o nich víme z vypravování, dále pak ještě potomci těchto. Když pak vznikli všichni bohové, i ti, kteří viditelně konají svou kruhovitou dráhu, i kteří se zjevuji podle své vůle,.mluví k nim otec tohoto všehomíra takto:

„Bohové bohů! Díla, jichž já jsem tvůrce a otec, vznikše mnou, jsou nerozborná, pokud bych já nechtěl. Co jest svázáno všechno lze rozvázati, ale chtíti bořiti to, co jest krásně spojeno a v dobrém stavu, byl by skutek špatný; pročež také vy, poněvadž jste vznikli, nejste sice úplně nesmrtelní ani neporušitelní, přes to však nebudete porušeni ani nedojdete údělu smrti, poněvadž má vůle jest vám ještě větším svazem a mocnějším než ony, kterými jste bylí svazováni při svém vzniku. Nyní tedy poslyšte, co vám praví má slova. Ještě zbývají trojí bytosti smrtelné nestvořeny; nebudou-li však tyto stvořeny, svět bude neúplný, neboť nebude v sobě obsahovati všech druhů živých bytostí; ty však obsahovati musí, má-li býti zcela úplný. Kdyby však tito tvorové byli učiněni a dostali život ode mne, rovnali by se bohům; aby tedy jednak byli smrtelní a jednak aby celý tento svět byl vskutku celý, obraťte se přirozenou cestou vy k tvoření živých bytostí, napodobujíc mou činnost při vašem vzniku. A tu jejich část, která má míti stejné jméno s nesmrtelnými, zvána jsouc božská a která má říditi mezi nimi ty, kteří ochotně v každý čas následují práva a vás, její símě a počátek dám vám já sám; ostatek pak vy samí tvořte živoucí bytosti a roďte, spojujíce část smrtelnou s nesmrtelnou, živte je poskytovanou potravou a zanikající zpět k sobě přijímejte."

Tak pravil a do téhož měsidla, ve kterém byl podle určitého poměru mísil duši všehomíra, nalil zpět zbytky dřívějších látek a mísil skoro týmž způsobem, ale již ne se stejně takovou čistotou, nýbrž o jeden a dva stupně horší. Veškerou pak směs rozdělil na stejný počet duší s hvězdami a přidělil každé hvězdě po jedné; vsadiv je tam jakoby na vůz, ukázal jim přirozenost všehomíra a ohlásil jim zákony osudu: Že první vtělení je stanoveno stejné pro všechny, aby nikdo nebyl od něho zkracován, že však majíce své símě položeno každá do příslušného jí nástroje času, jsou povinny vyrůsti v nejzbožnější z živých bytostí a že při dvojitosti lidské přirozenosti jest přednější ten rod, který se potom bude nazývati muž. Když pak budou působením nutnosti vsazeny do těl a něco bude přibývati, něco zase odcházeti z jejich těla, předně budou nutně vznikati všem stejné počitky z trpných stavů, za druhé pak láska, smíšená z rozkoše a bolesti, mimo to strach a hněv i všechny podobné a protivné stavy; jestliže to přemohou, budou žíti spravedlivě, budou-li přemoženy, nespravedlivě. A kdo dobře prožije příslušný čas, vrátí se zpět do příbytku své příbuzné hvězdy a bude míti život blažený a s ní společný; pakliže však neobstojí, promění se při druhém narození, v přirozenost ženy; neustane-li ještě ani v tom stavu od špatnosti, podle toho, čím se proviňoval, promění se podle této vlastnosti pokaždé do takové nějaké zvířecí přirozenosti a ve stálých proměnách nebude dříve zbaven svých útrap, až podřídě se dráze totožnosti a stálosti, kterou má v sobě, rozumem přemůže onen velký a později přirostlý shluk z ohně i vody a vzduchu i země, bouřlivý a nerozumný: pak přijde do svého prvního a nejlepšího stavu. Oznámiv jim tato všechna ustanovení, aby mu nemohla býti přičítána vina za potomní hříšnost jednotlivců, zasel jedny na zemi, druhé na měsíc, jiné pak na všechny ostatní nástroje času; po tomto zasetí pak ostatek ponechal novým bohům, aby vytvářeli smrtelná těla i aby dodělajice, co se ještě nedostávalo lidské duši, a všecko, co k tomu náleží, vládli nad smrtelným živokem a co možná nejkrásněji a nejlépe jej řídili, aby se nestával sám sobě příčinou zla.

 


komentář: Je možné, že Merkur a Venuše plují oblohou opačným směrem než Slunce, nebo že to tak dříve bylo? Nevím, vyzná se někdo v astronomii? Může to někdo potvrdit?

Čas je pohyb.

Jednou za Platonský rok se všechny planety seřadí a stanou ve svých výchozích bodech. To označuje čas změny věků.

 

10.02.2012 00:08:33
thovtovamoudrost

"Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale neměl přitom lásku, jsem jako zvučící kov a řinčící plech.
Kdybych měl dar promlouvat z vnuknutí, rozuměl všem tajemstvím, ovládal všechno, co se může vědět, a víru měl v nejvyšší míře, takže bych hory přenášel, ale neměl lásku, nejsem nic.
A kdybych rozdal v almužnách všechno, co mám a (pro druhého) do ohně skočil, ale neměl přitom lásku, nic mi to neprospěje."
(Sv. Pavel, Kor. 13.)

Moudrost překonávající propasti času
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one