Křesťanství, filosofie, hermetismus a další duchovní texty.Evangelia, rozpravy, pověsti. Egypt. Náboženství, historie, spiritualita.

Sibylliny věštby 1

sibillalibica1700.jpg
Překlad J. A. Dus.
[ STVOŘENÍ SVĚTA]

Nejprve na rozkaz Boží popíšu přesně, jak vznikl

celičký svět – ty, člověče smrtelný, zchytralé mysli,

pozorně sleduj, co říkám, ať nikdy neztratíš z mysli

krále, jenž v nebeských výšinách dlí: on celý svět stvořil,

jen co děl „staň se“ – a stalo se: tak tedy založil zemi

v Tartaru, v hlubině černé, a sladkým ji obdařil světlem,

do výšin vyzdvihl nebe a modravé vyrovnal moře,

nebesa ověnčil množstvím hvězd, co září jak oheň,

rostlinami též ozdobil zemi a promísil moře,

když do něj potoky vyslal – a stejně tak do vzduchu větry

s oblaky plnými vláhy – a jiný rod založil ještě:

do moře umístil ryby, a ptáky do vzdušných proudů,

do lesů srstnatou zvěř, a [na zem] vše, co se plazí,

draky i hady a všechno, co můžeš dnes na zemi spatřit.

Slovem svým sám všechno stvořil, a rychle, bez jediné chyby

všechno se stalo; vždyť ten, kdo na všechno dohlíží z nebe,

ze sebe zrodil se sám; to pod ním dospěl svět k cíli.

[ADAM A EVA]

Potom však stvořil zas další dílo, jež obdařil duchem:

muže, jenž věrným byl odrazem podoby jeho: byl mladý,

krásný a božského vzhledu... pak v ráji mu přikázal bydlet,

užívat nebeské krásy a o dobré věci se starat.

On však byl docela sám v té kvetoucí zahradě rajské,

a proto toužil, by našel se někdo, s kým by moh’ mluvit,

komu by do tváře hleděl – však aby měl podobu stejnou.

Proto mu Bůh vyňal ze slabin kost, a stvořil z ní Evu,

nevěstu krásnou – tu do ráje vzal, by s mužem tím žila,

v manželském loži... ten užasl, jen co ji spatřil,

velmi se divil a radoval též z oné podoby věrné.

Promluvil na ni – a hned z jeho úst se rozumná slova

řinula od sebe sama – to Bůh to zařídil všechno.

Nehalila jim mysl nekázně rouška, ba ani

neznali studu: vždyť špatnost jim na hony vzdálená byla.

Chodili s údy odhalenými jak zvířata v lese.

[PÁD]

Nato je důrazně poučil Bůh a ukázal strom ten,

jehož se nesměli dotknout – však tehdy srdce jim zmátl

hrozný a lstivý had: ten svedl je na špatnou cestu:

poznali dobro a zlo, však smrtelný stihl je úděl.

Kdo zradil první? To žena, ta dala ...

Ta svedla k hříchu toho, jenž jednal v nevědomosti.

Přesvědčen slovy té ženy zapomněl na svého Tvůrce

nesmrtelného a nedbal na jeho pokyny jasné.

Pro tento čin se namísto dobrého dočkali zlého.

Na sladkém fíkovníku pak našli si listy, a z nich si

zrobili šaty a potom se navzájem oblékli do nich,

údy své skryli – to stud se zmocnil nad nimi vlády.

Nesmrtelný se rozzlobil na ně a z míst těch je vyhnal,

nesmrtelní kde dlí, neboť takto rozhodl o nich:

musí již zůstat na smrtelném místě – to proto, že příkaz

Nesmrtelného a velkého Boha neuposlechli,

i když ho slyšeli dobře... Teď museli odejít kvapně.

Na ornou půdu vstoupili s pláčem – tu do jejich vzdechů

milejší zazněla slova z úst Boha nesmrtelného:

„Ploďte a množte se, zručně se na zemi do díla dejte,

vždyť v potu tváře dá se z ní dostatek obživy dobýt.“

To řekl jim – však tomu, jenž příčinou byl jejich pádu,

přikázal k zemi se schýlit – a proto se po břiše musí

plazit ten had – a v hněvu ho vyhnal. A ještě v nich vzbudil

nenávist zlou: tak člověk i had se ohlížet musí:

jeden si chrání patu, druhý zas hlavu – vždyť smrt je

nablízku všude, kde srazí se člověk a jedový zloduch.

[PRVNÍ POKOLENÍ]

A tak se množil ten rod, jak přikázal samotný vládce:

postupně, jeden za druhým, nesčetné národy rostly.

Začali budovat všeliké domy i hradby a města,

zručně a s rozmyslem, dobře si vedli – těm daroval Vládce

předlouhý den, aby žít mohli krásně a v rozkoši hojné.

Neznali bolest a neznali trýzeň – jen líbezný spánek

klesl jim na víčka v hodině smrti. Blaze jim bylo,

smrtelným lidem velkého srdce; vždyť Bůh sám

Nesmrtelný, ten spasitel, Král jim dal svoji lásku.

Přesto však zhloupli – tu začali hřešit a neznali studu:

pro otce měli jen posměch a k matkám neměli úctu.

K příbuzným svým se nechtěli znát a dokonce vlastním

bratrům nástrahy kladli a vedli špinavé války,

lačníce po lidské krvi. Však nakonec z nebe je stihla

pohroma zlá: tak zhynuli hrozně hrozní ti lidé:

skončili tak, jak i žili, a spolkl je hltavý Hádés.

Proč zrovna „Hádés“? To proto, že Adam, co ze země vyšel,

první byl z těch, kdo poznali smrt a do Hádu vešli.

Země ho skryla – tak všichni, kdo ze země povstali k žití,

do země, do domu HÁDA, tak jako ADAM se vrací.

Nicméně tihle – ač odešli k Hádu – svou důstojnost mají:

vždyť byli prvním pokolením, co na zemi žilo.

[DRUHÉ POKOLENÍ]

Tak tedy jedny spolykal (Hádés) – však z potomků jejich,

z těch, co na právo dbali, druhé si vytvořil plémě

obratné, zručné – ti všeliké dílo konali s láskou,

s horlivou pílí a pokorou též, co obdoby nemá.

Tak byli moudří... i řemesla znali a v případech nouze

rady si věděli hned a ve všem rozšafní byli.

Jeden tak zjistil, že země se dá orat zahnutým pluhem,

druhý se zabýval stavbou, a jiný se po moři plavil,

další zas zkoumali hvězdy a věštili z ptačího letu,

někdo byl lékařem, někdo zas mágem – tak hleděl si každý

díla, jež bylo mu blízké a ve kterém dobře se vyznal.

Byli tak čilí a snaživí k tomu, že získali jméno

Bdělí – vždyť neznali spánku a duch jejich zůstával bystrý,

vypadali jak obři a mohutnou postavu měli.

Avšak i tihle zas museli pryč, do hrozného pekla,

aby tam pykali v poutech, co rozlomit nelze, a v ohni,

v Gehenně, v plamenech nehasnoucích a smrtícím žáru.

[TŘETÍ POKOLENÍ]

Třetí pak po těchto povstalo plémě – ti byli zas jiní:

pyšní a zpupní, a prchlivost jejich neznala mezí.

Navzájem hrozná si páchali zla a napořád vedli

bitky a šarvátky, bitvy a války – tak hynuli bídně,

protože v srdci jen násilí měli a surové vraždy.

[ČTVRTÉ POKOLENÍ]

Po těchto věcech zas další pozdního údělu došli:

čtvrté již bylo to plémě – ti po zbraních sahali rychle,

vraždili bezhlavě, mordýři hnusní, a potoky krve

prolili – Boha se nebáli, před lidmi neznali studu.

Však také na ně dopadl hněv: tu stali se terčem

šílené zloby a zuřivé pomsty bezbožných lidí.

Bitky a potyčky, bitvy a války – tak zhynuli jedni,

v podsvětí došli bídného konce ti bezbožní muži;

druhé však potrestal samotný Bůh, co v nebesích sídlí:

Hrozným stihl je hněvem a sprovodil ze světa svého,

uvrhl v hluboké peklo, pod samotné základy země.

[PÁTÉ POKOLENÍ]

Nato pak jiné stvořil zas plémě, však bylo to ještě

daleko horší: pro ně nic dobrého věčný Bůh neměl,

protože páchali špatností mnoho a zla byli plní.

Zpupní a pyšní – ba mnohem víc než Giganti dávní,

křivého měli ducha a šířili pomluvy sprosté.

[NÓEMŮV ÚKOL]

Jediný ze všech byl spravedlivý a milovník pravdy:

Nóe, ten věrný, co konal jen dobro a na dobro myslel.

K němu se z nebe sklonil Bůh sám a promluvil takto:

„Seber se, Nóe, a statečný buď: ty všem lidem musíš

pokání kázat; jen tak mohou všichni záchrany dojít.

Pokud však lítost nevejde do jejich tvrdého srdce,

přívaly vodní na všechny sešlu – tak zničím to plémě.

Tobě však radím: postav si dům, jenž vydrží všechno,

z dřeva, co nebude schnout, když z hlubokých kořenů vzešlo.

Já k tomu chytrou hlavu ti dám a pořádný fortel,

nejlepší míry ti prozradím též – tak zařídím všechno,

abys byl zachráněn ty i všichni, kdo s tebou tu žijí.

[RÉBUS BOŽÍHO JMÉNA]

Jsem, který jsem – ty rozumem svým to zkoumej a poznej:

Nebesa mým jsou pláštěm, za oděv moře mi slouží,

na zemi rozkročen pevně nechám se ovívat vzduchem,

hvězdy pak, jedna jak druhá, vesele kolem mě tančí.

Devět mám písmen a slabiky čtyři – tak si mě najdi!

První tři slabiky mají po dvou písmenech vždycky,

v poslední je už jen zbytek; souhlásek pět je tam celkem.

Celkový součet jména je dvakrát deset a osm,

k tomu pak tři a třicet a sedm: kdopak jsem? Hádej!

Všechno, co umím a vím, budeš pak vědět i ty!“

[PRVNÍ VÝZVA K POKÁNÍ]

Domluvil Bůh, však Nóe se zděsil, když takové věci

slyšel... Pak vykonal všechno, jak měl – tak bystře a hbitě –

nato se obrátil k lidem a naléhal, žádal i prosil:

Ó muži zrádní, jak velcí jste bloudi! Vždyť před Bohem nelze

zatajit nic – on zná vaše skutky a všechny je vidí,

spasitel nesmrtelný! To na jeho příkaz vás musím

varovat před smrtí zlou: vždyť ve svých zhynete bludech!

Střízliví buďte a zanechte zlých i surových činů,

vražednou záští se nedejte vést a přestaňte, prosím,

navzájem prolévat krev, jíž zem celá zbrocena leží.

Bojte se, smrtelní lidé, toho, jenž nedá se zviklat,

velkého Boha a Tvůrce, co vysoko v nebesích sídlí.

Snažně ho proste – je věčný i věrný – by zachoval život

v obcích i v lesích, zvířatům, ptákům, i celému světu –

snad ještě nad vámi všemi se smiluje dobrota jeho.

Stane se totiž, že celičký svět i bezpočet lidí

zahyne s žalostným křikem, až hrozné ho zavalí vody.

Stane se též, že vzduch kolem vás se rozbouří náhle,

veliký Bůh se rozhněvá na vás a udeří z nebe.

Stane se též, že na lidi sešle [záplavu smrti]

spasitel nesmrtelný, když nesmíříte se s Bohem.

Od této chvíle pokání čiňte a nikomu v ničem

nebuďte na obtíž, nečiňte zlo a nic proti právu,

naopak pečlivě dbejte na pravidla zbožného žití!“

[DRUHÁ VÝZVA K POKÁNÍ]

Ti, jak to slyšeli, hned se mu začali smát, že je blázen;

vždyť on je šílený, řekli si všichni, jeden jak druhý.

Nóe však poznovu pozvedl hlas a promluvil takto:

Ó jak jste bídní, proradní v srdci a vrtkaví v duchu!

Zahodili jste stud a toužíte po hanebnostech,

tyrani loupeživí a surovci, kteří zlo páší,

lháři a zrádcové, zločinci, ve kterých není zbla pravdy,

smilníci hnusní, obratní v řeči a v pomluvách hbití!

Což ani z Boha již nemáte strach, jenž z nebe se hněvá,

a přitom odkládá trest a čeká na plemeno páté?

Nad sebou navzájem nechcete plakat, jen krutě se šklebit,

jenomže jednou přejde vás smích, a přijde ta hrůza:

ívaly vod, jak tvrdím, se pohrnou od Boha na vás.

Až svatý národ se obnoví ve vlnách seslaných na zem,

kvetoucí věčně a s kořeny v hloubce, co nevyschne nikdy,

tu jedné noci se ztratí a nikdo ho nespatří více:

města i s lidmi rozpráší Zemětřas v podzemí hřmící,

roztrhá hluboké úkryty v zemi a rozboří hradby.

A tak se stane, že celičký svět i bezpočet lidí

zahyne bídně: i já budu plakat a bědovat hořce

v dřevěném domě – jak trápit se budu a kolik slz přidám

do divých vln! Až na příkaz Boží ten příval se vzedme,

poplave země i vysoké horstvo, ba také éter,

všude jen voda, jen voda, a ve vodách zahyne všechno.

Potom však větry přestanou vát a začne věk druhý.

Frýgie! Ty jako první se vynoříš z hladiny vodní,

ty budeš první, kdo obživu dá těm lidem, co budou

v plemeni novém od začátku žít: ty nasytíš všechny.“

[NÓE NASTUPUJE DO ARCHY]

Marně však mluvil! To zločinné plémě nechtělo vůbec

dbát jeho slov. Tu zjevil se Bůh a zavolal znovu:

„Nóe, již nadešel čas! Teď postupně vypovím všechno,

co jsem ti slíbil v ten den a jak jsem oznámil předem:

že světu širému odplatím za vše, co spáchala zlého

všechna ta pokolení... Ten národ mou důvěru ztratil!

Teď ale rychle! Vem syny i snachy i manželku svoji,

nastupte dovnitř! A zavolej všechny, tak jak ti povím:

všechny, co po čtyřech chodí, létají nebo se plazí.

Poslušně půjdou – to zařídím já, když do nitra jejich

povolnost vložím: tak spasí se ti, jež k životu určím.“

Domluvil Bůh. Nóe šel a dal se do velkého křiku,

manželku zavolal hned, i syny a snachy, a potom

v dřevěný příbytek vešli, a po nich také ti všichni,

které chtěl zachránit Bůh: tak všichni tam postupně vešli.

Jakmile víko zaklaplo na stěně oblé a napříč

závora zapadla přesně a těsně dosedla na ně,

plnit se započal záměr Boha, jenž v nebesích sídlí.

[POTOPA]

Shromáždil mračna a zakryl zářící ohnivý kotouč,

s ním pak i hvězdy a měsíc a nebe až po obzor dálný:

všechno to zahalil tmou – a potom zahřměl tak mocně,

že lidi obešla hrůza, a blesky na zemi metal.

Vichrům a větrům zavelel všem, by společně vály,

odevšad volně se řinula voda – i z nejmenších žilek,

z nebeských propustí mohutný příval, i z podzemních hlubin.

Z propasti bezedné veliké vlny se válely všude,

široko daleko celičká zem se pokryla vodou.

Nad proudy ovšem se vznášel božský ten dům, ač smýkán

náhlými poryvy větrů a vlnami bičován krutě.

Prudce se hnala ta loď, až hrůza, a vepředu špicí

cestu si razila pěnou a vlnami burácivými.

[HLEDÁNÍ ZEMĚ]

Když ale Bůh již celý svět zaplavil hustými dešti,

na mysl Nóemu přišlo zjistit, jaké jsou další

záměry Nesmrtelného, a pohlédnout na peklo mořské.

Pospíšil tedy a otevřel poklop, co na stěnu oblou

přiléhal přesně a pevně, vyroben obratnou rukou,

vyhlédl ven – a všude jen voda a ohromné vlny:

kamkoli pohlédl, viděl jen smrt a zmar a zkázu.

Hrozně se bál a na mysli klesal... Nato však vítr

trochu se zklidnil, unaven tím, jak bičoval deštěm

celý svět po mnoho dnů. Tu klidnější snesl se večer,

na nebi krvavě temném se objevil sluneční kotouč:

bledý a malátný byl, však Nóe se radoval z něho.

Vybral si jednu holubici a vypustil volně,

ze zádi lodní ji samotnou vyslal – tak chtěl Nóe zjistit,

zdali už někde je pevná zem vidět – však přilétla zpátky,

znavena cestou – vždyť nenašla nic, ač létala všude:

vysoko záplava stála a každičké plnila místo.

Posečkal tedy několik dní a jinou zas vyslal,

aby se dověděl, zdali už opadly ty vodní spousty.

Ona se prolétla sem a tam... a nalezla zemi!

Na vlhkou půdu si sedla a trochu si odpočinula,

nato se k Nóemu vrátila zas a přinesla s sebou

z olivy snítku – mocné to znamení radostné zvěsti:

kuráž i naději dodala všem, že zem brzy spatří.

Tu ještě jiného ptáka vzal Nóe – ten černá měl křídla

jeho pak rychle vypustil též: on mocně se rozmách’,

rozvážně, přímo si namířil k zemi, a tam také zůstal.

Tak Nóe poznal, že blízko je zem a kvapem se blíží.

Na vlnách burácivých se vznášel božský ten výtvor,

zdolával kousek po kousku a příbojem mořským se sunul,

až najel na skálu ostrou, a tam se zarazil pevně.

[PŘISTÁNÍ VE FRÝGII]

Kdesi ve Frýgii černé, uvnitř té veliké země

mohutná hora se do výšky pne: toť Ararat slavný

vždyť právě na něm ten zázrak se stal, že spasení došli

všichni, kdo v úzkosti velké prahli a toužili po něm.

Tam, na tom místě, kde pramení Marsyos, veliká řeka,

octla se archa – a jakmile opadla divoká voda,

stanula na strmých srázech... Tu z nebe znovu se ozval

velkého Boha velebný hlas, a hlasitě vzkřikl:

„Tebe jsem zachoval, Nóe, spravedlivý a věrný,

ty můžeš vystoupit směle, i žena a synové tvoji,

a ty tři snachy ať vystoupí taky... a naplňte zemi,

po celé zemi se množte a ploďte, však pozor si dejte:

jednejte spolu dle práva – plemena tato i další

než bude soud, k němuž dostavit má se celý rod lidský.“

Tak pravil božský hlas. Tu Nóe vyskočil z lůžka,

osmělen v duchu na pevnou zem vkročil, i synové jeho,

manželka, snachy i tvorové všichni, co létají vzduchem,

po zemi lezou či po čtyřech chodí... i ostatní vyšli

z příbytku dřevěného a na jednom místě se sešli.

Tak tedy Nóe, jenž nad všechny vynikal spravedlivostí,

odešel, v pořadí osmý, když z úradku velkého Boha

jedenačtyřicet jiter strávil v divokých vlnách.

[ŠESTÉ POKOLENÍ]

Tehdy se obnovil život ve zlatém plemeni prvním

bylo sic šesté, však nejlepší z těch, co kdysi tu byla,

v dobách, kdy stvořen byl první člověk – a zváno pak bylo

„nebeské“ plémě, protože Bůh se o všechno staral.

Ach, rode první v plemeni šestém! Jaká to radost!

V tobě jsem směla mít podíl, když hrozné jsem unikla zkáze,

hrozně jsem trpěla v bouřlivých vlnách – jak smýkaly se mnou,

s manželem, švagry i s ženami jejich, i s tchánem a tchyní!

Nyní však zapěji oslavnou píseň: na fíkovém stromě

pestrý se ukáže květ a čas bude vpůli – tu začne

královská vláda, až králové tři, co na právo dbají,

navzdory osudu chopí se vlády. Ti mnoho let budou

nad lidmi kralovat moudře a soudit je jen podle práva:

Ti budou příjemní, poctiví, pilní a pečliví v práci.

Rozkvete země a s radostí sama úrodu vydá:

vrátí se doba, kdy těžký klas bude a sýpky zas plné!

Po mnoho dní ti pečliví vládci nebudou stárnout,

choroby zhoubné a nemoci zlé se jim zdaleka vyhnou,

smrti až nadejde čas, jen spánek jim na víčka sedne.

Do Hádu vejdou přes Acherón kalný – a přece i tam jim

zůstane poctivé jméno: vždyť bylo to blažených plémě,

Sabaóth sám jim žehnal a daroval šlechetnou mysl,

dokonce radil se s nimi, kdykoli měl něco v plánu.

Na ně již navěky blaho jen čeká – byť do Hádu vejdou

[SEDMÉ POKOLENÍ: TÍTÁNI]

po nich se ale zas další plémě ze země zrodí:

to bude jiné – kruté a zlé a násilí plné

budou to Títáni – navzájem všichni si podobní budou,

vzhledem i postavou, hlasem i silou naprosto stejní:

tak jako v plemeni prvním Bůh sám jim to do srdce vložil –

– jenže i jim pýcha přivodí pád: tu přikvačí zkáza

na srdce zpupná a násilí plná, když překročí míru,

takže se drze do boje pustí i s hvězdnatým nebem.

Tehdy se oceán rozzuří hrozně a obrovská vlna

na ně se oboří... Tu se však rozhněvá Sabaóth velký:

ten vodu sevře a zkrotí – vždyť přece dříve již slíbil,

že lidi zlé již nebude podruhé potopou trestat.

Když ale utiší hněv těch vod, co v obrovských vlnách

sem i tam válet se budou, že nebude možno je sečíst,

tehdy se rozhodne veliký Bůh, jenž burácí z výšky,

hranice stanovit hlubinám mořským. Tu ověnčí zemi

zálivy, mysy a skalnatým břehem: tak omezí moře.

[VTĚLENÍ PÁNĚ]

Tehdy se stane, že Syn Boha velkého sestoupí na zem,

navštíví smrtelné lidi v těle a podobě jejich.

Samohlásky má čtyři a jednu souhlásku dvakrát,

nyní však vypočítám celkový součet těch písmen:

má stejný počet jednotek, desítek a také stovek

– pokaždé osm – toť číslo, v němž se zjevuje Jméno

lidem, co nechtějí věřit. Ty rozumem poznej Krista:

on je Syn nejvyššího a nesmrtelného Boha.

On Boží zákon naplní, nebude chtít ho rušit.

Bohu je věčně podoben a ve všem poučí lidi.

Zlato a myrhu a kadidlo k nohám mu přinesou kněží,

až k němu přijdou – vždyť právě on to učiní všechno.

[JAN KŘTITEL]

Avšak až jakýsi hlas se ozve v krajině pusté,

poselství přinese smrtelníkům a povolá všechny,

cesty ať vyrovnají a zlé věci ze srdce vyrvou,

ať přijmou světlo, co ve vodách září a dovede omýt

celou postavu lidskou, aby pak – zrozeni shůry –

nikdy a v ničem již nemohli uhnout ze správné cesty...

hlas onen umlčí divoký barbar, očarovaný

půvabem krásné tanečnice – toť odplata její.

[ZVĚSTOVÁNÍ PÁNĚ]

V tom lidé smrtelní dostanou znamení z egyptské země,

až krásný kámen se v bezpečí vrátí – jenomže o něj

klopýtne hebrejský lid. Však jiné národy světa

k němu se sběhnou a v učení jeho poznají Boha

panujícího v nebi a cestu ve společném světle.

On totiž ukáže vyvoleným, jak věčného dojít

života – zato bezbožným věčný připraví oheň.

Nemocné bude léčit i lidi postižené,

všechny, kdo uvěří jemu a naději svou v něj vloží.

Slepým se otevřou oči a chromí budou zas chodit,

hluchým se navrátí sluch a jazyk se rozváže němým.

Démony vyhánět bude a mrtvé vyvede z hrobů,

po vlnách mořských dovede kráčet a na místě pustém

dokáže nasytit pět tisíc lidí z jediné ryby

a z pěti chlebů – a tolik drobků ještě tam zbude,

že se z nich dvanáct naplní košů – pro svatou pannu.

[UTRPENÍ PÁNĚ]

Tehdy však Izrael v opilém spánku a ztěžklosti ducha

nepozná nic, a v hluchotě své nic neuslyší.

Však na ty Hebrejce dopadne zloba Nejvyššího,

hrozně se rozhněvá, věrnost jim vypoví, odejme víru,

za to, že Bohu v nebesích Syna rozsápali.

Budou ho políčkovat a plivat naň jedové sliny,

tváře mu zamažou blátem synové Izraele.

K jídlu mu dají žluč a k pití jen čirý ocet

taková hanba! To zběsilost v srdci je dohnala k tomu,

zloba jim ovládla mysl a zacpala uši i oči.

Slepí jak slepýši slizcí, strašní jak plemeno dračí,

horší než jedové zmije, co těžkým jsou spoutány spánkem.

Avšak až rozpřáhne paže a celý svět jimi změří,

korunu z trní mu dají, aby ji na hlavě nesl,

oštěpy do boku bodnou – a proto v poledne pravé

náhle se setmí a černá noc po tři hodiny bude.

[VZKŘÍŠENÍ A NOVÝ LID PÁNĚ]

Tehdy se stane, že z chrámu Šalomounova vzejde

veliké znamení pro všechny lidi, až v příbytek Hádův,

k těm, co již zemřeli, sestoupí posel vzkříšení z mrtvých.

Až ale tři dny uplynou a on se na světlo vrátí,

až lidem smrtelným stane se vzorem a vzdělá je ve všem,

tehdy se v oblacích vznese a vydá se do domu nebes,

světu pak zanechá evangelium jak ozdobu vzácnou.

Ve jménu jeho pak výhonek nový z národů vzroste,

které se nechaly vésti zákonem Velikého.

Potom však zase z nich se moudří průvodci stanou,

takže v té chvíli skončí starých proroků řada.

[PROROCTVÍ O ROZPTÝLENÍ ŽIDŮ]

Úrodu zlou pak Hebrejci sklidí, až na ně přijde

Římanů král – ten veliké množství zlata a stříbra

násilím od nich si vezme – pak přijdou zas království jiná:

jak jedno zmizí, hned na jeho místo nastoupí další.

V bídě a útlaku budou žít lidé – však porážka velká

čeká ty vládce, co zpupně si vedou a po právu šlapou.

Tehdy však mužové barbarské řeči a se štíty z mědi

vstoupí na svatou půdu – tu z Šalomounova chrámu

zbudou jen trosky; Hebrejci ze země vyhnáni budou,

ve světě rozptýlení budou bloudit jak štvanci.

Plevelu mnoho se s obilím smísí. Hádky a spory

ovládnou všechny lidi. I města, jedno jak druhé,

budou se navzájem oplakávat, až do jejich středu

udeří hněv Boha velikého pro zločiny jejich.  

26.10.2015 19:48:17
thovtovamoudrost

"Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale neměl přitom lásku, jsem jako zvučící kov a řinčící plech.
Kdybych měl dar promlouvat z vnuknutí, rozuměl všem tajemstvím, ovládal všechno, co se může vědět, a víru měl v nejvyšší míře, takže bych hory přenášel, ale neměl lásku, nejsem nic.
A kdybych rozdal v almužnách všechno, co mám a (pro druhého) do ohně skočil, ale neměl přitom lásku, nic mi to neprospěje."
(Sv. Pavel, Kor. 13.)

Moudrost překonávající propasti času
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one